Osm a půl

Federico Fellini začal od 60. let přetvářet realitu do subjektivně modifikovaného „remaku skutečnosti“. Obzvlášť to platí pro jeho nejosobnější film Osm a půl. Mnohovrstevnatá, byť na první zhlédnutí ne snadno uchopitelná úvaha o hledání smyslu vlastní existence i smyslu umění je jedním z nejpodivuhodnějších filmů o natáčení filmů. Fellini ho vytvářel v obdobném tvůrčím bloku, jaký prožívá jeho filmové alter ego.

Slavný režisér Guido připravuje nový film s velkorysým rozpočtem, prochází však krizí tvůrčí, osobní i vztahovou. Chce se zotavit v lázních, jenže za ním přijedou milenka i manželka a na každém kroku naráží na producenta, herečky i novináře.

Introspektivní alegorii, odkazující na konkrétní osoby i situace spjaté s jejím vznikem, Fellini natočil po ojedinělém úspěchu Sladkého života. V tisku se (mylně) spekulovalo, že se v ní vysvětlí nesrozumitelná slova, která na reportéra Marcella v závěru předešlého filmu volala mladičká servírka Paola.

Do hlavní role Fellini opět obsadil Marcella Mastroianniho, čímž umocnil dojem, že novinář Marcello i režisér Guido jsou muži téhož druhu. Svým způsobem jsou. Oba jsou inteligentní, ale sebestřední a nerozhodní slaboši, kteří hledají uspokojení v náručí odlišných typů žen.

Osm a půl je první film, který Fellini realizoval po setkání s jungiánským psychoanalytikem Ernstem Bernhardem, na jehož podnět začal psát a kreslit Knihu snů. Jeho vliv byl zásadní: vnější realita se prolíná s Guidovým vnitřním světem i jeho surreálnými představami (vize harému, kde o něj láskyplně pečují všechny ženy jeho života).

Oscarem oceněné drama inspirovalo řadu filmů i broadwayský muzikál Nine, který byl v roce 2009 zfilmován. Číslovka v názvu Felliniho posledního černobílého snímku připomíná, že je to jeho „osm a půltý“ film. Před ním – kromě šesti filmů – natočil napůl s Albertem Lattuadou drama Světla varieté (Luci del varietà, 1950) a dvě povídky: segment Sňatková kancelář pro film Láska ve městě (L'amore in città, 1953) a epizodu Pokušení doktora Antonia pro komedii Boccaccio ’70 (1962).

Tomáš Seidl