Assunta Spinová (hudba: Chief Bromden)

V tomto neapolském melodramatu sledujeme neradostný příběh nevzdělané, leč svérázné a inteligentní dívky Assunty, jež se neváhá i k těžkým životním zkouškám stavět čelem. Film je oceňován pro nečekaný naturalismus, když zobrazuje špinavou každodennost v neapolských ulicích a problémy běžných lidí. Těží totiž z tradice veristické literatury a dramatu spíše než z d’annunziovské dekadence o životě vyšších tříd, a bývá tak historiky považován za předchůdce neorealismu, někdy dokonce za opozici snímků o divách. Takové chápání je ovšem zkreslující, protože Assunta Spinová je esteticky vzrušující zejména v odvaze a vynalézavosti, s níž je její námět interpretován právě jako film o divě a zároveň podvrací nastolená očekávání.

Francesca Bertiniová k Assuntě přistupovala už jako filmová hvězda, když se o rok dříve proslavila právě snímkem o divě: Modrá krev (Sangue bleu, 1914). Hrála v něm trpící matku, nespravedlivě vypuzenou z aristokratického prostředí. V Assuntě Spinové ovšem přišla hned s dvěma nečekanými kroky. Zaprvé, Assunta aktivně jedná a bojuje, což ještě umocňuje její finální gesto, provedené z rozhodnutí, nikoli z nevyhnutí. Zadruhé, excesivně gestické herectví Bertiniová proměnila v herectví s rekvizitou, konkrétně s šálem, který v původní divadelní hře není a jenž hrdinku ukazuje v mnoha různých polohách. Svého druhu taneční stylizace herectví tak nabývá nečekané podoby, stejně jako zasazení divy do veristického prostředí a její inscenování do vyprazdňujících se a zaplňujících se velkých celků, v nichž je neustále konfrontována s mužskými autoritami.

Ano, ačkoli bývá jako režisér uváděn výhradně Gustavo Serena, který si zahrál i druhou hlavní roli, ve skutečnosti šlo hlavně o projekt samotné Bertiniové. Jak sám Serena později připomínal, právě ona se ujala adaptace stejnojmenné divadelní hry svého mentora Salvatora Di Giacoma a většinu scén i sama režírovala, přičemž dohlížela na jejich výtvarné i inscenační aspekty.

Radomír D. Kokeš