Riso amaro / Giuseppe De Santis / Itálie 1949 / 108 min. / Blu-ray
Film Hořká rýže se z letošního výběru filmové čítanky vymyká nejenom tím, že jej nerežíroval ani Rossellini, ani De Sica. Šlo o film nezvykle komerčně úspěšný nejen v Itálii, ale i ve zbytku Evropy a především ve Spojených státech. Někdy se říká, že to byla právě Hořká rýže, která představila neorealismus americkému publiku.
Úspěchu filmu mohl konvenovat noirový půdorys příběhu, který se naopak výrazně příčil dobové italské filmové kritice. Dva zlodějíčci Walter a Francesca se na útěku před zákonem pokoušejí vmísit do davu sezonních dělnic, které se v Piemontu nechaly najmout na sázení rýže. Francesca se při pokusu nastoupit do vlaku seznámí se Silvanou, s níž se spřátelí. Jako by se v tu chvíli začala vymaňovat ze života na tenkém ledě, na který ji dostal Walterův zhoubný vliv. Ten začne naopak fatálně přitahovat Silvanu a ani ji nemusí příliš přesvědčovat o tom, že by mu mohla pomoci k další ze série jeho zlodějin…
Na námět Hořké rýže přišel De Santis údajně ve chvíli, kdy cestoval z Paříže, kde uváděl svůj režijní debut Tragický hon (Caccia tragica, 1947). Na nádraží v Turíně zaslechl sezonní dělnice, které se vracely z rýžových polí a zpívaly si do kroku. Z tohoto drobného impulzu spolu s Carlem Lizzanim a Giannim Puccinim napsali námět ne nepodobný americkým noirovým snímkům, ale pevně usazený v italských společenských reáliích. Snad i proto se stal v Itálii přes noc hitem – diváky „hollywoodsky“ bavil a přitom mu velmi dobře rozuměli.
Přispělo k tomu nepochybně i herecké obsazení. Zajímavé je, že někdejší Miss Roma 1946 Silvana Manganová na konkurzu zpočátku De Santise nepřesvědčila, přišla dokonale nalíčená a upravená a režisér měl pocit, že by jí publikum venkovanku neuvěřilo. Údajně ji měl potkat o několik týdnů později na ulici, po dešti, se zmoklými, zplihlými vlasy, a připadala mu natolik přirozeně krásná a charismatická, že svůj názor přehodnotil. Silvana se stala její průlomovou rolí, navíc se v roce uvedení Hořké rýže do kin provdala za jednoho z nejvýznamnějších italských filmových producentů druhé poloviny 20. století Dina De Laurentiise, který z ní v očích italských diváků dokázal stvořit hvězdu velikosti Sophie Lorenové či Giny Lollobrigidy. Objektivně šlo o jednu z nejlepších a nejoceňovanějších italských hereček své éry. Celkem třikrát obdržela Donatellova Davida za nejlepší herecký výkon, opakovaně spolupracovala s Viscontim či Pasolinim. Bůh ví, jak by to celé bylo, kdyby tenkrát v Římě neočekávaně nezapršelo.
Aleš Říman