Cikáni (hudba: Martina Bertoniová)

Cikáni / Karel Anton / Československo 1921 / 84 min. / HD file

Ambiciózní adaptace Máchova romantického románu je významná nejen svým mezinárodním stylem a působivým výběrem prostředí od Benátek po Kokořínsko, ale především hravostí i přehledností složitého vyprávění s velkým množstvím flashbacků.

Martina Bertoniová
Berlínská violoncellistka a skladatelka, jedna z těch, které jsou dokonale sžité se svým nástrojem, jehož možnosti ale posouvají do míst, kam se nikdo dříve nevydal. Byla součástí doprovodné kapely dvojice Teho Teardo a Blixa Bargeld, v letošním roce pak účinkovala v unikátním berlínském promítání Satanského tanga (Sátántangó, 1994) maďarského klasika Bély Tarra, které doprovázeli naživo hudebníci v čele se skladatelem Mihálym Vígem. Své desky vydává u labelu Karlrecords, ta nejnovější Hypnagogia vyšla letos.

Snímek Cikáni byl společně s Křížem u potoka, Babičkou a Ukřižovanou součástí první vlny filmových adaptací kriticky respektovaných českých literárních děl devatenáctého století, ve všech případech z roku 1921. Na romantických Cikánech Karla Hynka Máchy je přitom pozoruhodné, že sám vyprávěný příběh se motivicky tolik neliší od kriticky ironizovaných děl sentimentální prózy. I v Cikánech najdeme vášnivý milostný trojúhelník, dvě osudově propojené generace, záměny narozených dětí, vraždu z vášně, vilného šlechtice, náhody a odhalení skutečných identit. Proč se tedy Cikáni coby scenáristický a režijní debut čerstvého dvacátníka Karla Antona dočkává na rozdíl od adaptací těchto děl pozitivního kritického přijetí?

Anton patřil do komunity nastupující generace velmi mladých filmařů, která se sdružovala kolem kavárny Rokoko a osobností Jana Stanislava Kolára a Karla Lamače. Tato přitom systematicky usilovala o porozumění mezinárodním standardům filmové praxe, přičemž inspiraci čerpala hlavně z Ameriky, Francie, Německa, Švédska a Dánska. Následovali členité vzorce plynulého vyprávění, budovali dramatické oblouky, rozvíjeli vnitřně propojené sledy příčin a následků, nemluvě o množství nástřihů na detaily. I Antonovo uchopení Cikánů tak vzdor nepravděpodobnosti leckterých příběhových zákrut na pozdější historiky i diváky působilo mezinárodně, a tedy progresivně.

A právem, protože promyšlená struktura vyprávění Cikánů je zjevná a v řadě ohledů se odlišuje od původní předlohy: začíná i končí soudržnými dramatickými celky, z nichž první je milostným dramatem a druhý detektivkou, přičemž nakonec oba mají stejného protagonistu. Oproti tomu prostřední část filmu vykazuje kusejší povahu, v níž flashback střídá flashback a jejími hrdiny jsou představitelé následující generace. Díky prologu je ovšem snadné se v takovém vyprávění orientovat, nemluvě o jeho sekundární atraktivitě, protože se odehrává a byl i natočen přímo v exoticky podmanivých Benátkách – se zkaženým šlechticem v báječném podání Theodora Pištěka.

Pro nás je nicméně pozoruhodná i ona paralela mezi Antonovým a Kubáskovým přístupem k podobnému typu příběhu, kdy ten Antonův je sice v kontextu dějin české kinematografie oceňovanější, ale Kubáskův typičtější.

Radomír D. Kokeš, Viktor Palák