Umarete wa mita keredo / Jasudžiró Ozu / Japonsko 1932 / 90 min. / DCP
Narodil jsem se, ale... zůstává nejznámějším a nejoceňovanějším němým filmem Jasudžira Ozua. Skvěle funguje jako nadčasová společenská satira i pronikavý komentář k rodinné každodennosti, kde se potkává a doplňuje hned několik linií jeho tvorby: jen zdánlivě prosté příběhy z pracovního, školního a rodinného prostředí.
Jako satira přitom Narodil jsem se, ale... pracuje s překvapivě konkrétní tezí o japonském mocenském systému a neradostné roli představitelů střední třídy, motivovaných ke studiu na vysoké škole, aby se mohli stát úředníky či administrativními zaměstnanci ve firmách, kde jsou však předurčeni často potupně sloužit a ponižovat se před nadřízenými. A zatímco ve filmu Tokijský sbor Ozu podobný motiv zpracoval jako výsledek nešťastné shody okolností, když výpovědí a nezaměstnaností ponížený otec rodiny doplácí na své morální principy, v případě Narodil jsem se, ale... je perspektiva sžíravější, ačkoli film pro množství gagů, dětskou perspektivu a epizodické uspořádání působí pozitivněji.
Sledujeme rodinu úředníka Jošiiho, který se s manželkou a dvěma syny přestěhoval z města na předměstí, aby mohl být poblíž svému nadřízenému Iwasakimu. Film přitom společenské a mocenské procesy neanalyzuje skrze otce, nýbrž dvojici jeho malých synů, kteří v něm vidí vzor – a zároveň musí čelit šikaně místních chlapců. Ale zatímco s ní si poradit dokážou, objev systémové nespravedlnosti a skutečné role otce ve firmě je pro ně podstatně problematičtějším problémem k rozřešení. Jak si vysvětlit, že se otec před svým nadřízeným ponižuje? A co si z toho odnést pro vlastní budoucnost? Ozu nicméně nezůstává u chlapců, ale v klíčových okamžicích zapojuje rovněž hledisko rodičů a klade řadu paralel mezi jednání dospělých a jednání dětí, jež tvoří sice komicky pokřivenou, ale o to výmluvnější variaci na obecnější vzorce jednání.
Snímek se vzdor své aktuálnosti a relativní didaktičnosti ukázal jako překvapivě nadčasový a mezinárodně srozumitelný. Čím to? Jistě, Ozu tematickou zátěž vyvažuje množstvím gagů, pointovaností epizod i působivostí paralel dospělého světa v dětském. Především ale hravě, leč velmi výmluvně zachycuje mnohá úskalí re/prezentace rodičovské autority tváří v tvář vlastním dětem za zavřenými dveřmi domácnosti, což je zkrátka mnohem univerzálnější a srozumitelnější než sebelépe zachycená společenská situace.
Radomír D. Kokeš
Reiko Emuraová
Japonská pianistka a skladatelka, absolventka Tokijské univerzity múzických umění, která později studovala pod vedením Mitsuky Shiraiové a Hartmuta Hölla v Karlsruhe. Od roku 1998 žije v Německu, kde skládá a vystupuje. Všestranná pianistka je též mistrnou improvizátorkou a varhanicí, na festivalu němého filmu v Karlsruhe pravidelně vystupuje ve dvojici se Šinčim Minamim.