Paloma

Ostřílený režisér ze severovýchodního brazilského Pernambuka Marcelo Gomes si jednou ráno četl noviny a zaujala ho zpráva o venkovské trans ženě, která trvala na tom, že se vdá v kostele. A tak se začal rodit scénář k jeho šestému celovečernímu filmu – jako volná adaptace tohoto milostného příběhu v dnešním světě předsudků, rozporů a nerovností. V kontextu Brazílie, ve které LGBTQ+ menšiny zažívají otevřenou nenávist a násilí, je tento počin krásnou a skoro až edukativní vlaštovkou.

Paloma je milé děvče, šťastně žije se svým přítelem Zéem a malou dcerou v městečku na brazilském severovýchodě, kde pracuje na papájové plantáži. Místní obyvatelé ji jakžtakž přijímají, ale její sen o svatbě v kostele se zdá jako nemožný. Nehostinné prostředí se postupně odhaluje v okrajích záběrů a ve zvucích, ona se však nad zlomyslnost a projevy nenávisti povznáší. Čím více se však Paloma blíží k naplnění svého snu o nejkrásnějším dni a příchodu k oltáři, tím více se svět kolem ní uchyluje k absurdní krutosti.

Po vizuální stránce velmi inteligentní a působivý snímek zprostředkovává divákovi útlak, který Paloma zažívá, její vášnivou lásku, nevinnost a vlídnost. Ukazuje člověka v brutálním světě, který přes všechna příkoří a nespravedlnost nepřestává hledět vpřed. Režisér příběh natočil s velkým respektem, Paloma není naivní a její bolest není vystavována na odiv. Je silná a realistická. Filmový zážitek navíc umocňuje výkon představitelky hlavní postavy Kiky Senaové, trans herečky, pro niž byl tento snímek hereckým debutem. Své roli se zcela oddala a do snímku pronikla natolik, že tvůrci se rozhodli název filmu změnit z Vestidobranco, véu e grinalda (Bílé šaty, závoj a věneček) na Paloma. Příběh přináší tíživou atmosféru, přesto s kapkou naděje zprostředkovanou postavou, která se jen tak nevzdává.

Gabriela Šmaiclová