Hvězdná srážka

Ošlehaní filmoví veteráni si možná vzpomenou, že veledílo Luigiho Cozziho se na Filmovce už před více než dekádou promítalo. Podobné milníky dějin kinematografie by se však měly připomínat pravidelně.

Pouhý rok a půl po premiéře původních Hvězdných válek (Star Wars, 1977) se objevilo dílo snažící se na jejich bezprecedentním úspěchu přiživit, ale výsledkem bylo podle recenzenta Kurta Dahlkeho „mistrovské dílo nezáměrně špatné filmařiny“.

S popkulturně známějším tureckým snímkem Dünyayı Kurtaran Adam (Hvězdné války podle Turka, 1982) si však Cozziho film rozhodně nezadá. Nechybí totiž bezemoční ochotnické herectví, lacině vypadající kostýmy i kulisy, hýření barevnými efekty a filtry a pochopitelně též pochybný scénář, jenž se nezatěžuje logikou a nejen v tématu otcovsko-synovských patálií hojně využívá motivů z Lucasovy předlohy. Činí tak sice nesoudným, ale campově velmi uspokojujícím způsobem, díky čemuž si dílo po nezbytně negativních prvních ohlasech oprávněně vydobylo místo v srdcích mnoha fanoušků.

Režisér Cozzi i producent a spoluscenárista Nat Wachsberger nařčení z plagiátorství odmítli, scénář byl prý hotov ještě před premiérou Hvězdných válek. Půlroční natáčení ve slavných římských ateliérech Cinecittà zpomaloval nedostatek financí, velkou část nakonec čtyřmilionového rozpočtu spolkli američtí trikaři. Se zastaralými efekty se však dnešní divák smíří mnohem spíše než s bezbřehou naivitou vyprávěného příběhu.

Jeho hlavní hrdinkou je spoře oděná pašeračka Stella Star v podání tehdejší ikony béčkových hororů Caroline Munroové. Společně se svým tajemným kumpánem Aktonem sice páchá zločiny, přesto má srdce na pravém místě, a tak se právě tato dvojice stane poslední nadějí moudrého a dobromyslného Císaře v boji se zlovolným, zjevně drákulovským hrabětem Zarthem Arnem. Nechybí ani bojově schopnější variace na C-3PO jménem Elle nebo mladicky sošný David Hasselhoff jako Císařův ztracený syn.

Mojmír Sedláček