Osamělost přespolního běžce

„Naše rodina vždycky uměla utíkat. Zvlášť před policajtama. Moc tomu nerozumím. Vím jenom, že běžet se musí, ale nevím proč. A v cíli to nekončí, i když davy vyvádějí jako pominutý. To je ta osamělost přespolního běžce.“ Tak začíná film, jímž se režisér Tony Richardson rozloučil s novou vlnou. Inspirovala ho povídka Allana Sillitoea, podle jehož románu před dvěma lety produkoval snímek Karla Reisze V sobotu večer, v neděli ráno.

Hrdinou povídky je mladík s až sebezhoubným odporem vůči systému a autoritám, jeho jízlivý monolog ovšem nebyl dost nosný pro celovečerní film, a režisér spolu s autorem předlohy proto rozšířili příběh o různé epizody z nápravného zařízení a posílili motiv hrdinova rodinného zázemí. Colin Smith se díky tomu (např. vztah k otci, nová postava přítelkyně) může jevit jako postava o něco sympatičtější a její motivy logičtější, jeho základní nastavení se ale nemění.

Podobně jako Kapka medu se celý film realizoval mimo studio a stejně jako v Kapce medu střídají Tony Richardson s kameramanem Walterem Lassallym dokumentaristický realismus s realismem poetickým, k jejichž odlišení používají i odlišný druh filmového materiálu. Vedle drsných scén z nápravného zařízení tak stojí až podmanivá krása Colinových ranních běhů přírodou, jako by to byly jediné chvíle, kdy se cítí opravdu svobodný.

Přijetí filmu nebylo zdaleka tak jednoznačné jako v případě předchozí Kapky medu. Řada kritiků se domnívala, že postava Colina už překračuje hranici dělící rozhněvaného mladíka od prostého delikventa a že jeho poznámky o právech dělníků jsou dosti sporné vzhledem k tomu, že on sám se nikdy práci ani nepokusil získat. S odstupem však tato kritika bledne před nespornou kvalitou snímku a faktem, jenž byl stejně zřejmý tehdy jako dnes – v postavě Colina vstoupila na plátno mimořádně talentovaná herecká osobnost.

Iva Hejlíčková