Roztržené foto (hudba: Maud Nelissenová)

Ačkoli je Drvoštěp z roku 1922 prvním celovečerním snímkem, který si jeden z nejúspěšnějších meziválečných českých filmařů Karel Lamač sám režíroval, nelze jeho práci oddělit od několika let rozvíjení a sdílení zkušeností s Janem Stanislavem Kolárem. Historický i umělecký význam obou přitom tkvěl hlavně ve schopnosti soustřeďovat kolem sebe množství podobně zapálených mladých lidí, s nimiž točili, učili se a systematicky usilovali o porozumění mezinárodním principům práce s médiem.

Zatímco však Lamač byl okouzlen hlavně americkými akčními či dobrodružnými filmy s přímočarým vyprávěním, taženým dopředu dramatickými situacemi, příčinami a cíli, Kolár nacházel potěšení spíše v členitěji vyprávěných skandinávských snímcích, společenských komediích a historických dramatech, přičemž oba se cítili ovlivněni i sílící německou kinematografií. Lamačova „amerického“ Drvoštěpa si tak doplníme o Kolárovo „evropské“ Roztržené foto, postavené na pečlivém rozvíjení hry s nedorozuměním.

Drvoštěp možná z dnešního pohledu působí méně čistě než kolárovsko-lamačovské Otrávené světlo (1921) nebo kolárovský Příchozí z temnot (1921) coby stylově i žánrově preciznější nápodoby mezinárodních trendů, ale o to více okouzlující i důležitější je. Střídá v sobě totiž tři polohy Lamačovy práce, z nichž právě první a druhá z něj později udělaly významného filmaře: komediálně-společenskou (úvod), hravě-romantickou (interakce s postavou Anny Ondrákové a její rodinou) a akčně-dobrodružnou (linie s padělateli peněz).

Město tvoří jeden dramatický oblouk, venkov druhý – a práce s motivy je propojuje do dnes vlastně snadno uvěřitelného příběhu o přepracovaném podnikateli, co se v rámci duševní hygieny stane dřevorubcem, získá dívku – a dopadne zločince, kteří mu navíc kazí původní byznys (ok, to už je méně uvěřitelné). Přechody mezi žánrovými rámci přitom zajišťuje hvězdná dvojice Lamač/Ondráková, kdy na venkov vstupujeme s ním a do města se vracíme s ní, všechno ozvláštňuje oslík a nechybí působivá záchrana na poslední chvíli.

Karel Lamač od těchto otevřených pastišů zahraničních modelů po roce 1925 ustoupil, ale suverénní ovládnutí jejich principů mu na jedné straně zajistilo úspěšnou mezinárodní kariéru a na straně druhé se silně promítlo do rytmu i žánrových her jeho pozdějších českých bláznivých komedií, zejména s Vlastou Burianem. Je to přitom právě nenápadně sebeironické blbnutí na hraně mezi seriózností a neseriózností, které z Drvoštěpa dělají důležitou součást této pozdější tradice.

Radomír D. Kokeš, Viktor Palák