Évonprs deníky

Pandemie covid-19 poznamenala řadu filmů. Mnohým z nich „jen“ zkomplikovala natáčení nebo distribuci v kinech. Jiné ji dokázaly reflektovat. Filmy jako Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) a nový snímek Claire Denisové Stars at Noon (Hvězdy o polednách, 2022) poukázaly na to, jak koronavirus a s ním související opatření poznamenaly společenskou atmosféru a kohezi. Hygiène sociale (Sociální hygiena, 2021) Denise Côtého traktovala distancovanou komunikaci, jiné filmy izolovaly svoje postavy, zapracovaly covid do své zápletky, nebo se dokonce odehrávaly převážně online. Pandemická krize byla ale také často označována za možnou „příležitost“. Évonprs deníky jako jediné dokázaly tuto příležitost formálně i atmosféricky vyjádřit s její lehkou hořkostí i hravostí uvnitř zúžených mantinelů.

Miguel Gomes známý díky filmu Tabu (2012) nebo trilogii Tisíc a jedna noc (As 1001 noites, 2015) a francouzská filmařka Maureen Fazendeirová ve filmu vyprávějí o třech postavách. Crista, Carloto a João se nám představují 22. den, od kterého postupujeme k prvnímu. Stavba motýlí voliéry postupně ubývá až k základům. Události se objasňují zpětně, motivy se zrcadlí. Dny jsou členěny barevnými titulky. Do hry vstupuje filmový štáb, na plátně vidíme režisérskou dvojici a nasloucháme diskusi o smyslu díla, smyslu herecké akce a podobně. Události komplikují covid a vládní nařízení. Zaznamenáme možnou inspiraci Cesarem Pavesem a jeho námětem o postavách v srpnu. Není zřejmé, jestli se tedy na film můžeme dívat jako na zpětné vyprávění, metanaraci, dokumentárně zachycené situace nebo promyšlenou fikci. V průběhu sledování filmu jsme nuceni přehodnocovat a na závěr už hranice nedávají valný smysl.

Film rámují taneční scény, které jsou dobrou metaforou toho, jak autorská dvojice, resp. trojice dohromady se scenáristkou Marianou Ricardovou, svobodně přistupují k možnostem filmového média. Zdůrazňují film jako otevřený poetický proces, a to jak ve fázi natáčení, tak v diváckém vnímání.

Pavel Sladký