A pátý jezdec je Strach

Brynychův druhý film s židovskou tematikou vstoupil do kin dva roky po Transportu z ráje (1962), nahlížejícím na základě vzpomínek Arnošta Lustiga za zdi terezínského ghetta. Pátý jezdec, natočený podle novely Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce, oproti tomu nepracuje s kolektivním hrdinou, ale zachycuje boj osamoceného člověka, židovského lékaře Armina Brauna (Miroslav Macháček), který se v období heydrichiády snaží nezpronevěřit svým morálním zásadám. Nejtěžší zkouška pro něj nastává, když ve svém pražském bytě ukryje člena odboje. Tím začíná jeho vysilující zápas s vlastním svědomím a strachem.

Obrazové pojetí filmu, na němž se podílela výtvarnice Ester Krumbachová, bylo cíleně vymezené expresionismem. Snímek zaplněný metaforami a symboly s obecnější platností svou atmosférou připomíná horečnatý sen či halucinaci. Drama pozoruhodné také psychologickou hloubkou a filozofickým přesahem, pro který si vysloužilo srovnání s dílem Franze Kafky, rámují záběry ze současné Prahy, poukazující na nadčasovost tématu útisku individuálních svobod vládnoucím režimem. Právě pro schopnost najít adekvátní vyjadřovací prostředky k vystihnutí nesnesitelného institucionalizovaného zla je Pátý jezdec považován za vrchol Brynychovy filmografie.

Díky štědré nabídce vlivného filmového producenta a smluvního partnera Československého filmexportu Carla Pontiho byl film natáčen z poloviny v Praze a z poloviny v Římě. Ponti jej po dokončení společně s Ostře sledovanými vlaky (1966) a několika dalšími československými filmy prodal americké distribuční společnosti Sigma 3. Diváci v USA snímek podle režisérových vzpomínek přijali s nadšením. Poté, co Brynych svou trilogii završil myšlenkově ambiciózním dramatem Já, spravedlnost (1967), chtěl s ním Ponti uzavřít smlouvu na další dva roky. Přišel ovšem srpen 1968 a možnost jakékoliv koprodukce se Západem padla.

Martin Šrajer