„Celovečerní“ tvůrčí problém aneb kořeny českého filmového vyprávění

Opravdu se většina českých filmařů ani po stovce let nenaučila správně vyprávět, anebo po stovku let zkrátka následují alternativní narativní tradice? Základ pro uspokojivou odpověď na tuto dráždivou otázku vidím v návratu na počátek systematické české výroby hraných filmů, a sice do první poloviny dvacátých let minulého století. Právě tehdy se celovečerní snímek jako standardní hraný formát ustavil a nastoupivší silná filmařská generace se musela vyrovnat s výzvou, jak vlastně tento projekční rámec naplnit, jaké příběhy v něm lze vyprávět a jaké cesty k jejich zprostředkování volit. Ve své přednášce přitom vysvětlím, že vytvořili hned tři paralelní modely, s jejichž dědictvím se možná potkáváme dodnes.