Karel Kachyňa / ČSSR 1966 / 79 min. / DCP
Když se řekne Kočár do Vídně, většina diváků alespoň zběžně znalých československého filmu šedesátých let si představí drama až antických rozměrů o nesmyslnosti války, dobru a zlu, úzké hranici mezi láskou a nenávistí v člověku. Jde o slavný film, o jehož hodnotě dnes nikdo nepochybuje. V době jeho uvedení do kin však byla situace zcela odlišná.
Procházka se k dobově kontroverznímu příběhu ze samého konce druhé světové války odhodlal po mezinárodním úspěchu svého předchozího snímku s podobným námětem Ať žije republika. Filmová povídka s názvem Vůz byla v polovině roku 1965 tvůrčí skupinou Švabík-Procházka velmi rychle schválena, od jejího odevzdání se začalo natáčet za necelé tři měsíce (během nichž vznikly literární a technický scénář). Natáčení už tak jednoduché nebylo a je možné, že bylo přerušeno z důvodů značné nevole ze strany barrandovského ideologického dohledu. V červnu roku 1966 byl výsledný film nakonec schválen k promítání, a to i přesto, že notoricky známá příhoda z promítání před samotným předsednictvem ÚV KSČ říká, že konsternovaný prezident Novotný, jinak Procházkův dobrý přítel a ochránce, po skončení promítání pronesl do ticha: „Tohle vám národ nepřijme…“ Novotného úsudek následně potvrdilo kritické přijetí snímku, které bylo téměř jednohlasně negativní, a to i ze strany kritiků poměrně jasnozřivých a ideologicky rezervovanějších (např. A. J. Liehma).
S odstupem více než půl století se může takovéto obecné nepřijetí Procházkova a Kachyňova záměru odideologizovat pojetí druhé světové války a ukázat, že oběti i bestie pocházely z obou soupeřících stran, jevit jako přinejmenším těžko pochopitelné. Ale důvodů k němu bylo hned několik. Ponechme nyní stranou to, že někteří (i ti renomovaní) českoslovenští filmoví kritici Procházku prostě neměli rádi a vnímali ho jako režimního prominenta, který si může díky svým politickým konexím dělat, co se mu zachce. Šlo spíše o to, že válka byla pro řadu kritiků a diváků přece jen ještě živou vzpomínkou, a dvacet let, během nichž se neustále konfrontovali se schematickou interpretací osvobození, mytizujícími příběhy o hrdinných a trpících Češích a zlých Němcích, případně o mravně čistých partyzánech vykreslovaných málem jako veselá horda z Sherwoodu, jim zjevně umožňovala úplně přehlédnout to, že Procházka s Kachyňou nechtějí relativizovat lidské hrdinství a převracet vžitá schémata naruby. Že chtějí jen prostě říct, že válka je svinstvo, ať už jste Čech, nebo Němec. Že nejsou dobré a zlé národy, ale dobří a zlí lidé. A že zlo je v každém člověku a není snadné se mu vzepřít, naopak je velmi jednoduché mu podlehnout.
Aleš Říman