Un conte de fées tchécoslovaque / Christian Paigneau / Francie, Česká republika, Slovensko, Švédsko 2023 / 68 min. / HD file
Dokumentární film Christiana Paigneaua Československá pohádka otevírá citát z Kunderova Žertu – Většina lidí se oddává přeludu dvojí víry: Věří zároveň v nepomíjivost paměti… a v možnosti ji napravit. Pravda je právě opačná: Všechno bude zapomenuto a nic nebude napraveno. Zní to mrazivě nejen v souvislosti s románovým příběhem Ludvíka Jahna, ale i skutečným osudem Kunderova vrstevníka Jana Procházky.
Dokument Christiana Paigneaua se v naší filmové distribuci objevil jako blesk z čistého nebe v polovině března s tím, že bude vyprávět o československém filmovém zázraku 60. let v sepětí s osudem jedné z klíčových osobností obrodného procesu, Jana Procházky. Hned na úvod je třeba říci, že Paigneauův film toho diváku o nové vlně, tím méně Janu Procházkovi příliš nového neřekne. Spíše recykluje notoricky známá a citovaná fakta, která spoluvytvářejí Procházkův obraz od počátku devadesátých let, kdy se o jeho literárním, scenáristickém a myšlenkovém odkazu znovu začalo nahlas hovořit. Paigneau tak znovu využije záběry Procházkových veřejných projevů z osmašedesátého, které jej zachycují jako brilantního, inteligentního řečníka s neobyčejnou schopností strhnout dav posluchačů, použije několik málo záběrů či fotografií zachycujících Procházku při práci, opře se o vzpomínky Procházkových dcer a záběry z filmů, které pro širší veřejnost spoluvytvářejí procházkovský kánon (především se točí kolem tzv. černých filmů natočených v tandemu s Karlem Kachyňou). Přesto jde v mnoha ohledech o počin velmi záslužný a inspirativní.
Je zjevné, že hlavním adresátem snímku má být francouzské publikum, ostatně Paigneau se ve Francii československou kinematografii šedesátých let snaží již mnoho let neúnavně popularizovat. A to dostane v rozsahu necelých 70 minut stručnou a přehlednou informaci o československém kulturním zázraku, o jeho vzniku i zániku, a režisér tak nečiní úmornou metodou mluvících hlav (byť si pomáhá voiceoverem vypravěče i hlasy pamětníků a filmových historiků), ale nechává diváka skrze impozantní obrazovou koláž z desítek československých dobových hraných i dokumentárních filmů nahlédnout genialitu a nadčasovost děl všech těch bystrých mladých mužů a žen, kteří se tehdy kolem Barrandova točili, protože zrovna směli točit nejsvobodněji, jak to kdy v jejich životech bylo možné. Osud a dílo Jana Procházky jsou – pro někoho možná poněkud problematicky – použity jako klíč k pochopení celého fenoménu. Přesto či právě proto by bylo dobré tento snímek uvedený v rámci letošní Procházkovy retrospektivy v programu neminout.
Aleš Říman