Ryba břichem vzhůru

Eliza Petkovová se ve svém absolventském filmu posunula od venkovského naturalismu, který charakterizoval její předchozí Smutek (2016), k městskému symbolismu. Očekávání, obavy a hrozby spojené s touhou, tělesností a pocitem viny ji tentokrát zajímají více než sociokulturní kontext, kterým jsou postavy formované.

Protagonistkou příběhu odehrávajícího se mimo prostor a čas, převážně v moderním, odosobněném a vždy pečlivě uklizeném domě, je Andrea. Mladá žena plná energie zosobňuje hravost, smyslnost a radost ze života. Zdánlivě nemá žádnou minulost ani představu o tom, jak by měla vypadat její budoucnost. Právě se přistěhovala ke svému novému příteli Philippovi. Starší ovdovělý muž žije v rozlehlém sídle s devatenáctiletým synem Martinem. Andrea se oběma stává náhradou za zesnulou matku a manželku i plátnem, na které projektují své nenaplněné tužby.

V průběhu léta mezi všemi třemi vzniká intimní vztah, který zprvu nemají potřebu pojmenovávat a škatulkovat. Oddávají se hře bez pravidel. Jejich citová pouta ale sílí a také projevy vzájemné žárlivosti, sobectví a závislosti jsou čím dál destruktivnější. Láska se mění v posedlost, náklonnost v rivalitu, prostor svobody ve vězení.

Petkovová ve své málomluvné studii citové prázdnoty, vizuálně stejně strohé a chladné jako design ústřední funkcionalistické vily, nechává promlouvat hlavně víceznačné, metaforické obrazy. Zatímco stylisticky má minimalistický snímek blízko k filmům berlínské školy, zejména těm od Angely Schanelecové, tematizací pokrytecké buržoazní morálky může připomenout provokativní Teorému (Teorema, 1968) od Piera Paola Pasoliniho.

Martin Šrajer