Velká přestávka

Skupinová setkání bývalých spolužáků jsou pro řadu z nás dobrou příležitostí uvědomit si, jak moc jsme se za uplynulé roky vzdálili od svých vrstevníků. Anebo nakolik jsme naopak zůstali stejní jako oni. Pro třicátníka jménem Guga, solidního bankovního úředníka s úhledně zařízeným bytem a starostlivou manželkou, se takový školní sraz stává svébytným očistcem. Celonoční slezinu v prázdné třídě totiž svolává životem otřískaný Tsitsi, který má ze studentských let stále nevyřízené účty.

Celovečerní prvotina Davita Pirtskhalavy motivicky navazuje na režisérův úspěšný krátký film Mama (2015, cena pro nejlepší krátký film na festivalu v Locarnu) o mladém výtržníkovi, jenž se poprvé od dětství setkává s otcem a požaduje po něm vysvětlení nezodpovězených otázek. Také ve Velké přestávce nastává čas na dlouho odkládanou konfrontaci. Film nás přitom stejně jako Gugu obratně udržuje v nejistotě ohledně přesné povahy a závažnosti tušeného nebezpečí. Setrvalou tenzi vzbuzuje jak málomluvnost zúčastněných, tak potemnělé prostředí vylidněné školy – zchátralého paláce bolestných vzpomínek. Než ale zazní první rázné slovo, musí padnout mnoho panáků koňaku a hroznové brandy.

Promyšleně vystupňované konverzační drama zachycuje rozpory přítomné v gruzínské metropoli, v místě, do nějž sice přišel západní kapitál, ale které se stále nevyrovnalo s postsovětskou transformací. Film přitom tyto kontradikce zviditelňuje skrze vnitřně rozrůzněný mužský kolektiv, v němž se terapeutické zacelování starých ran neobejde bez posilňujících dávek alkoholu a jehož klukovský pozdrav: „Sláva zlodějům!“ jako by se v dospělosti stával realitou. Film přitom nesetrvává v bahně zpackaných osudů, ale celému shromáždění rovněž dodává jemnou obřadnost duchovní svátosti. Ne nadarmo zde rozpoznáme ozvěny biblické poslední večeře, v nichž vedle zrady rezonuje i příslib znovuzrození.

Ondřej Pavlík