Směšný pán

Šťastný je dnes už málokdo, ale ti, kterým Bůh dal srdce, jsou už nešťastní všichni… Už titulek, jímž je Směšný pán uvozený, zní až neprocházkovsky hořce a bezvýchodně. A skutečně jde o jednu z nejtesknějších autorových balad o soumraku lidství v nelidské době. Příběh profesora Šimka, který ztratí v tenatech padesátých let všechno, co dávalo jeho životu smysl, a kterého vrátí do života lékařská věda proti jeho vůli, ačkoliv už s ním nechce mít v žádném případě nic společného, se odehrává v pomalém tempu, obejde se bez efektních situací, vystačí si s několika lehce načrtnutými vedlejšími figurami. Protože jeho alfou i omegou je sám rezignovaný starý muž, jehož posledním a jediným velkým úkolem je zachránit mladou dívku, jež na střeše, kterou sleduje z okna svého nemocničního pokoje, ze dne na den přestala vypouštět holuby.

Šimek v minimalistickém podání Vladimíra Šmerala (o roli soupeřil s Karlem Högerem, v původně zamýšlené česko-americké koprodukci jej měl ztvárnit Čechoameričan Francis Lederer) se vydá na svou poslední odyseu a ztrácí se v ulicích města stejně jako ve svých vzpomínkách. Šmeralův výkon bere za srdce, ocitl se v pětašedesáti letech na vrcholu svých hereckých sil (ihned po skončení natáčení Směšného pána vytvořil svou největší filmovou postavu Bobliga ve Vávrově Kladivu na čarodějnice, 1969). Lyrickou stylizaci dotváří kameraman Josef Pávek využitím teleobjektivu v exteriérových i interiérových scénách, důmyslně výtvarně využívá i barevného materiálu, s nímž nikdy předtím nepracoval (i pro duo Procházka-Kachyňa šlo o první společný barevný projekt). Ve spojení s klavírní partiturou Zdeňka Lišky je výsledný tvar skutečně virtuózní lyrickou básní o vykoupení lidského života ve smrti, která mu může dát znovu smysl. Smysl, který mu vzala hloupá doba, v níž se lidé dopouštěli hloupých a osudových rozhodnutí. V kontextu života Jana Procházky jde z jeho vlastního pera o obzvlášť mrazivé konstatování.

Aleš Říman