Žluté zvíře

Celý film je rozdělen do pěti částí. V prvních dvou, které se nesou v duchu magického realismu a mají být úvodem k dalšímu vyprávění, se představuje Fernandův dědeček Sebastião. Další tři části se už zaměřují na protagonismu filmu Fernanda, který se snaží natočit film. Během nich se pak na diváka přenášejí veškeré obtíže a překážky, které musí podle autora filmu každý umělec (režisér) překonat, pokud chce vytvořit kvalitní a nezávislé dílo.

Snímek lze jen velmi těžko zařadit do jednoho žánru a na své si přijdou opravdoví filmoví fajnšmekři. Metaforicky působí jako kritika brazilských poměrů a ukazuje cestu, kterou musejí urazit všichni filmoví režiséři, kteří se snaží natočit zcela nezávislý film. V jeden moment můžeme ve filmu slyšet také projev bývalé prezidentky Dilmy Roussefové, stejně jako specifické fráze používané dalším brazilským prezidentem Jairem Bolsonarem. Snímek pracuje s myšlenkou lusofonního tropikalismu, který staví do kontrastu s eurocentrickým pojetím světa.

Prostřednictvím filmu cestujeme po lusofonních oblastech světa, ale také jsme svědky historického vývoje původních hříchů, které jsou spojeny se vznikem Brazílie. Ve filmu je tak kromě koloniálního odkazu zmíněno i otroctví, které hrálo při budování Brazílie důležitou roli. Podle slov režiséra Felipa Bragançy žije Brazílie v utopii, v níž si sama nalhává, že došlo k harmonickému propojení africké, iberské a původní kultury, a lidé tak žijí v rasové demokracii, ačkoliv dle něj Brazílie a její obyvatelstvo včetně elit svou identitu nikdy nepřijalo. Jako příklad uvádí situaci v Brazílii, kdybyl prezidentem Jair Bolsonaro, kterého obviňuje z nárůstu fašistických idejí ve společnosti.

Film byl uveden na festivalu v Rotterdamu a na festivalu v Gramadu získal v roce 2020 celkem 5 ocenění, mimo jiné pro nejlepší herečku Isabel Zuaaovou a nejlepší scénář.

Romana Komárková