Všichni lidé budou bratři

Dokumentární snímek začíná pohledem na Dubčekovu sochu v průběhu jejího vzniku v ateliéru. Sochař mírně upravuje pomalu schnoucí materiál, lehce precizuje jednotlivé detaily. Je to přesný úvodní obraz, protože o filmu dobře vypovídá. Scéna divákovi říká, že film ke svému hlavnímu hrdinovi nepřistupuje jako k něčemu hotovému a jasnému, spíše naopak. Film bude problematizovat, rozporovat a splétat Dubčekův příběh z nejrůznějších linií a pohledů.

Snímek Všichni lidé budou bratři rozhodně není klasický portrétní dokument pomníkového typu, tvoří zajímavou směsici nejrůznějších názorů, které se navzájem doplňují, a příběh československého reformátora se postupně stává komplikovanějším a nejasnějším. Nejdříve se tvůrci zabývají Dubčekovým dětstvím, sovětským interhelpem v Kyrgyzstánu, velká část scén se též odehrává na rodném Slovensku nebo v turecké Ankaře, kde byl po srpnu 1968 velvyslancem. Odhaluje různé fazety jeho osobnosti, promlouvají o něm jak historici s patřičným odstupem, tak lidé, kteří ho znali a komunikovali s ním v době jeho největší slávy. Divák má možnost mezi těmito pohledy vybírat a postupně si skládat vlastní mozaiku nejen Dubčekovy osobnosti, ale též historie jako takové. Snímek na příběhu jednotlivce dokáže umně zachytit dějiny od druhé světové války přes budování komunismu, dobu tání, srpen 1968 a normalizaci až po listopad 1989.

Alexander Dubček je dnes historiky viděný jako komplikovaná osobnost: na jednu stranu se jednoznačně zasloužil o liberalizaci socialismu v 60. letech, na stranu druhou ale potom svůj boj za „socialismus s lidskou tváří“ vzdal. Podepsal i „pendrekový zákon“, který dával mimořádné pravomoci policejním složkám, urychlil procesy a byl zneužíván k perzekuci občanů. Je to nicméně zajímavá figura, která je dodnes nově a nově interpretována. Tento film neobjevuje nové informace a fakta, ale řádně zasazuje již známé věci do globálních souvislostí a znamená tak novou reinterpretaci Dubčekova příběhu pro dnešní globalizovaný svět.

Jakub Kos