Amarcord

Název Felliniho čtvrtého oscarového filmu Amarcord v románském dialektu znamená „Vzpomínám si“ („A m’arcord“). Skutečné, byť zveličené a přikrášlené vzpomínky na dospívání v rodném Rimini tvůrce propojil se svými fantaziemi: „Já si vzpomínky často vymýšlím, a tak už přesně nevím, co se opravdu stalo,“ tvrdil potutelně Fellini s tím, že pro něj je pravdivější to Rimini, které si vysnil.

Rozjařené i závažné, dojemné i nestydaté, směšné i trpké vzpomínky na hříchy mládí i doby, jejichž částečným předobrazem byl režisérův text pro antologii Moje Rimini (1967), jsou situovány do přímořského letoviska 30. let. Radosti i strasti jeho obyvatel jsou převážně sledovány očima dospívajícího chlapce Titty. Vedle prožitků členů jeho rodiny jsou ve středu jeho zájmu všelijaká pubertální alotria a první sexuální zkušenosti, do nichž ho zasvětí giganticky vyvinutá trafikantka.

Většina Felliniho filmů má fragmentární strukturu. Amarcord však připomíná spíše kaleidoskop, který je poskládán z barvitých střípků, nepřesahujících rozměr krátké, občas jakoby nedořečené anekdoty. Jejich svorníkem je melancholická hudba Nina Roty. Jen některé epizody jsou obsáhlejší: fašistická slavnost s obřím květinovým portrétem Mussoliniho, výlet s bláznivým strýčkem, který „chce ženskou“, či dychtivě očekávaný příjezd zaoceánského parníku.

Fellini vytvořil pozoruhodnou galerii více či méně výstředních, často dětinsky se chovajících figurek, jejichž středobodem je vyzývavá kadeřnice Štěstíčko (Magali Nöelová), symbolizující nedosažitelný „prototyp ženskosti“. Ačkoli se režisér ohlíží za érou fašismu a poukazuje na deformace, jež v italské společnosti napáchal, Amarcord není politický film. Autora zajímají psychologické zdroje fašismu, plynoucí z provinčnosti a nevyzrálosti.

Tragikomedie, pulzující v rytmu střídajících se ročních období, sice odkazuje na Rimini, v něm však Fellini nenatočil jediný záběr. Část města nechal postavit v římských ateliérech Cinecittà, tedy v místech, kam po většinu života nosil své vzpomínky a přetvářel je ve filmovou magii.

Tomáš Seidl