Milan Růžička / ČSFR 1992 / 92 min. / 15 let / DCP
„Hoj, vy dálky širé, dal bych si sójové pyré,“ rozněžňuje se nihilistický básník, zatímco Roman Skamene neúspěšně naskakuje do kabrioletu a Helena Růžičková pěje Prodanou nevěstu u Vítězného oblouku. Návod jak s holým zadkem dobýt Evropu na začátku 90. let zjevně rezonoval.
Po premiéře v listopadu 1992 se stala tato bláznivá a ryze lidová komedie diváckým hitem, dohromady na ni přišlo téměř tři čtvrtě miliónu diváků a divaček. „Filmu vévodí nevkus a neumětelství dosahující úrovně až patologické,“ napsala o tehdejší novince Galina Kopaněvová, jež snímek označila za „rekordně navštěvovaný, ale nepokrytě kýčovitý“. Na groteskní trampoty jedné vykutálené moravské rodinky se však dokázalo tuzemské publikum naladit až překvapivě dobře a zdá se, že navzdory zmíněnému neumětelství se tvůrčímu týmu podařilo vystihnout množství dobových fenoménů.
Za námětem stála Helena Růžičková a její syn Jiří, kteří si zde zahráli sourozeneckou dvojici, jež se společně s dalšími příbuznými rozhodne v raně tržním prostředí zbohatnout. Opouštějí proto skomírající byznys stojící na kradení pohřebních věnců a zakládají cestovní kancelář Český ráj, zaměřenou na bohaté cizince ze západní Evropy, kteří si chtějí dopřát špetku dobrodružství na Divokém východě. Osvědčeným potěmkinovským způsobem představují francouzským turistům krásy Prahy, Brna i venkova s jednoznačným cílem: ušetřit.
Růžičkovým pomohl nápad do podoby filmového tvaru dotáhnout jejich jmenovec Milan Růžička, jinak výhradně televizní režisér. Uspěchané natáčení bylo velmi ovlivněno kontroverzním (a později odsouzeným) podnikatelem Rudolfem Hošnou, jenž se díky financování snímku stal filmovým producentem a svou výsadní pozici hojně zneužíval. Snad i proto Helena a Jiří Růžičkovi o rok později svůj námět, značně odlišný od výsledku v kinech, raději publikovali knižně.
Zatímco odkazy na filmové klasiky vyznívají svou naivitou spíše rozpačitě a o exploatačním rázu celého díla nemůže být pochyb, na rozdíl od většiny podobné tvorby lze u hlavních postav sledovat aspoň určitou morálku, a dokonce i xenofobní předsudky drží překvapivě na uzdě. O další dimenze pravého češství však nouze rozhodně není.
Mojmír Sedláček