Hlas krve

Zatímco první díl Apuovy trilogie Žalozpěv stezky uspěl globálně, jeho pokračování s názvem Nezdolný přijalo indické publikum vlažněji. Satjádžit Ráj tudíž cítil potřebu změnit téma a pustil se do natáčení satirické komedie Kámen mudrců. Když Nezdolný následně triumfoval na benátském festivalu v roce 1957, novináři chtěli vědět, zda se dočkají i třetího dílu. Ráj, motivován nečekaným oceněním, dlouho neváhal; neuplynuly ani dva roky a do kin dorazil Hlas krve.

Apu by rád dále studoval, ale nemá dost peněz na školné. Často mu dokonce nezbývá ani na nájem. Nepřestává však snít o kariéře uznávaného básníka. Jednoho dne ho kamarád ze studií pozve na svatbu svého bohatého bratrance. Shodou neuvěřitelných okolností je to nakonec Apu, kdo se vrátí domů ženatý a společně s Aparnou začne psát novou kapitolu svého života.

Ráj se opět inspiroval autobiografickou prózou Bibhutibhušana Banjopádháje. Nezfilmovaných stran už nezbývalo mnoho, pročež mohl popustit uzdu fantazii. Hlas krve je bohatší na překvapivé zvraty a zachycuje Apuovu proměnu z pozorovatele v autora. Debutant Saumitra Čatterdží, který tentokrát ztělesnil hlavního hrdinu, se později stal velkou hvězdou indické kinematografie, stejně jako Šarmila Thákurová, která v Hlasu krve propůjčila svou tvář Aparně.

Třebaže Apuova trilogie nebyla předem zamýšlena jako seriál, již v šedesátých letech ji vcelku nasadila americká kina. Dodnes tak často figuruje v různých žebříčcích nejlepších filmů všech dob, kam ji zařadil také renomovaný kritik Roger Ebert. V roce 2001 na konto Rájových filmů napsal: „Velký, smutný a jemný dotek Apuovy trilogie zůstává v mysli diváka jako příslib toho, čím film může být. Ční nad módními trendy a vytváří svět tak přesvědčivý, že alespoň na moment ukazuje život, jaký jsme mohli sami vést.

Jan Bergl