Probuzení

Kirchner – mimo jiné v inkriminované době působil jako soudce z lidu – čerpal při psaní svého námětu a později scénáře z autentických případů a jejich soudní dokumentace. V souladu s postupným uvolňováním estetických norem se postupně v duchu preferovaného realismu obrací i na vychovatele v diagnostických ústavech, či dokonce samotné delikventy, kteří měli být v těchto institucí napravováni a vedeni k řádnému životu. Snaží se tedy o co možná nejpřesvědčivější psychologické profily postav mladíků na scestí. Společně s Krejčíkem se pak ve výsledné verzi scénáře zamýšleného filmu rozhodnou pro realistický, a tedy špatný konec. Tak daleko ovšem tematická liberalizace československého státního filmu nedospěla, čas socrealistických společenských pohádek s násilně dobrými konci měl přetrvat minimálně až do počátků let šedesátých.

Dotočený dobrý konec ale všecko nespravil. Probuzení se svezlo na vlně tvrdé dogmatické kritiky společensko-kritických snímků, odstartované po banskobystrickém festivalu v roce 1959, většina recenzentů na něm nenechala nit suchou. Přitom jde i po letech o velmi svěží, životnou, byť poněkud didaktickou podívanou s vynikající, neorealismem poučenou kamerou Vladimíra Novotného a s několika přesvědčivými hereckými výkony mladých aspirantů herectví v hlavních rolích. V rolích zkažených automechaniků Vildy a Emila excelují Petr Kostka a Jiří Kodet (v rámci party jim zdařile sekunduje neherec Jiří Štíbr jako Marcel), celému obsazení ale dominuje naprosto přesvědčivým výkonem teprve devatenáctiletá Jana Brejchová. Byly to právě role v Krejčíkových filmech z přelomu padesátých a šedesátých let (krom Probuzení ještě Morálka paní Dulské, 1958 a Vyšší princip, 1960), které z ní definitivně učinili nastupující hvězdu nejen československé, ale i evropské kinematografie.

Klíčovou složkou pro celkovou dynamiku a také autenticitu snímku je bezpochyby hudba, pod níž je, pro mnohé poučené diváky jistě překvapivě, podepsán Zdeněk Liška. Jeho hudební kompozice se už od počátku vyznačovaly tím, že unikaly z reality svých snímků a svérázným způsobem spoluvytvářely vlastní zvukovou či hudební realitu, tvořící se skutečným světem poměrně složité, svébytné vztahy na bázi zvuků či ruchů. V Probuzení se Liška představuje jako suverénní autor dobových šlágrů schopný bez potíží napsat taneční hit. To jen podtrhuje výjimečnou variabilitu jeho uměleckého talentu.

Aleš Říman