Banu

Ázerbajdžán vede ozbrojené konflikty s některým ze svých sousedů od konce rozpadu SSSR. Za těch třicet let se válka stala součástí národní identity. Boje a násilí probíhající na hranicích se propisují i do týlu, rodinných vztahů a dětských kresbiček. Neustálé napětí a ohrožení jsou jedny z témat, kterým se věnuje celovečerní režijní debut Tahminy Rafaellaové, která zároveň hraje hlavní part. Její Banu je krásná mladá žena, která touží po rozvodu. Bohužel to pro ni znamená, že může přijít o možnost vychovávat své jediné dítě. Stačí totiž, když ji dostatečně vlivný muž označí za špatnou matku. Taková je realita tamních zeměpisných šířek, kde se patriarchát neochvějně drží žezla. Postavit se zavedeným pořádkům vyžaduje solidaritu, jíž se Banu dlouho marně dovolává. Se svým trápením se netroufá svěřit vlastní matce, ani se neodvažuje zradit ideály milovaného syna.

Ženská perspektiva ázerbájdžánské kinematografii dlouho chyběla. Ačkoli vynález bratří Lumiérů doputoval do Baku velmi rychle, od konce 19. století až do nedávna byl tamní filmový svět cele v područí mužů. Tahmina Rafaellaová je tak první filmařskou vlaštovkou, která navíc kromě režijní židle cele ovládá i prostor před kamerou. Svůj první scénář napsala v devatenácti letech a záhy odešla studovat herectví do Los Angeles. S projektem Banu se dostala do prestižního vývoje v rámci benátského Bienále, kde měl film následně premiéru.

Trnitou cestu ženy, která odmítá nadále hrát úlohu oběti, často sledujeme zpoza zad titulní hrdinky. Pohyblivá kamera sledující zátylek může připomínat filmy bratří Dardennů, má však kromě vizuálních referencí i silně významový odkaz. Jako by zvolený styl povolával k následování Banina příkladu, aby se v zemi s jednou z nejurputnějších diktatur mohlo něco změnit.

Kamila Dolotina