Barry McKenzie drží hladinu

V roce 1972 spatřila přítmí australských kin komedie Dobrodružství Barryho McKenzieho (The Adventures of Barry McKenzie), v níž se titulní buran z jižní polokoule ocitl v Anglii na návštěvě u své tetičky Edny. Už jeho nástup na scénu stál za to – vždyť který hrdina má vlastní hudební motiv zpívaný sborem? Barry ve Velké Británii následně narážel na bezpočet stereotypů, od teplého piva až po všudypřítomnou britskou hamižnost.

Z přisprostlé taškařice se stal nejnavštěvovanější australský film roku a krátce poté vzniklo pokračování podle klasického sequelového vzorce „všeho víc“. Dvojka tak začíná přesně tam, kde skončila jednička, avšak i bez její znalosti lze do rozjetého vlaku utahování si z Angličanů, Francouzů a Transylvánie bez problémů naskočit.

Obě Barryho dobrodružství se hrdě řadí do kategorie ozploitation, tedy nízkorozpočtových snímků zneužívajících australského prostředí během renesance tamější kinematografie v 70. a 80. letech. Barry kulturní stereotypy protinožců vysává skutečně důsledně, o stříkající plechovky s vlasteneckým pivem tedy není nouze stejně jako o nezbytné špetky rasismu, homofobie, zvracení či pěveckých čísel. A speciální důraz je kladený i na okouzlujícím způsobem nesrozumitelný australský přízvuk.

Stejně jako v případě prvního filmu je i pod dvojkou podepsané trio Barry Crocker – Barry Humphries – Bruce Beresford. První propůjčil titulní postavě nezaměnitelnou tvář, druhý se podílel na scénáři a zahrál si množství rolí včetně ikonické tety Edny a třetí dal celému dílu tvar prostřednictvím režie.

Zatímco v jedničce si Barry vystačil se snahou o dobývání žen v zemi plné škrtů, dvojka popustila uzdu satirické rovině a širokému záběru humoru, a tak je vedle pivem nasáklých vulgárních frků možné vidět aluzi na Loni v Marienbadu (L'année dernière à Marienbad, 1961), slovní hříčku s Immanuelem Kantem, tentokrát skutečně nečekanou španělskou inkvizici, vraždu francouzskou bagetou či precizní bojovou choreografii asijské provenience.

Mojmír Sedláček