Krvavý pátek

Kariéra plodného herce, scenáristy a režiséra Rolfa Olsena trvala zhruba čtyři dekády. Od konce 40. let až do počátku 90. let se objevil před kamerou i za ní v desítkách rakouských a západoněmeckých titulů. Postupem času se vypracoval v jednoho z nejzajímavějších řemeslníků mezi našimi západními sousedy a jeho specializací byly lechtivé komedie. Z hlediska kvality ale v jeho filmografii vysoce ční cynická kriminálka z počátku 70. let Krvavý pátek.

Děj vychází ze skutečné bankovní loupeže, jež se odehrála v Mnichově roku 1971. Olsenovi posloužila jako inspirace k filmovému řádění temperamentního nihilisty Heinze a jeho kompliců, kteří mají za cíl provést největší bankovní loupež v německých dějinách. Výsledek však spíš než stylové heisty po vzoru Dannyho parťáků (Ocean’s Eleven, 2001) připomíná sociálně podbarvené Psí odpoledne (Dog Day Afternoon, 1975), tematizující kapitalistické vykořisťování lidí na okraji společnosti, kteří nemohou dosáhnout důstojného života jinak než cestou zločinu. A to, jak neklamavě naznačuje už název, značně násilného zločinu, jehož explicitnímu zobrazení se Olsen navzdory místy až dokumentární odtažitosti rozhodně nevyhýbá.

Scénář filmu konzultoval i Fernando Di Leo, čelný představitel soudobého italského žánru poliziotteschi, a Krvavý pátek skutečně připomíná akční kriminálky, jež se v 60. a 70. letech v Itálii hojně natáčely. Syrová vyobrazení zločinných událostí často balancovala na hraně exploatace, v tomto případě navíc nechybí ani prvek přehnaného machismu v podání ústředního zloducha s vizáží Kurta Russella z Věci (The Thing, 1982). Obecně je pak fascinující, s jakou lehkostí Olsen zaznamenává odsouzeníhodné konání loupežné bandy, jejíž neúcta k životu je stejně znepokojivá jako intenzivní pornograficky-jateční sekvence v druhé polovině této zábavně rozklížené žánrovky.

Mojmír Sedláček