Ves v pohraničí

Film patří k nemnoha českým snímkům, které věrohodně reflektovaly situaci na vysídleném pohraničním venkově už v době, kdy tato oblast procházela hospodářským a sociálním otřesem daným odchodem velké části původního německy mluvícího obyvatelstva. Je to dáno jednak uměleckými schopnostmi režiséra a filmového štábu (včetně filmového architekta Rudolfa Lukeše) a jednak též civilním hereckým ztvárněním postav příběhu v podání řady zkušených českých herců. Mezi nimi vynikají například Bohuš Záhorský, který ve filmu ztvárnil figuru zvídavého dědy, nebo Antonín Holzinger v roli hostinského. V roli zlatokopeckých hejsků zde zaujmou Karel Effa a Lubomír Lipský.

Děj filmu je nesen především příběhem rodiny pražského zelináře, který jako první přijíždí do vysídlené pohraniční vsi, aby se vzápětí a poněkud proti své vůli stal předsedou místní samosprávy. První novorolníky následují další skupiny různě zkušených dosídlenců, kteří mají tu více, tu méně pozitivní úmysly s nově nabytým majetkem. Vedle kriminální zápletky zavraždění správce místní pily je pro film typická tematická linka naznačující nástup budovatelských schémat. V tomto filmu jsou však kolektivistické motivy prezentovány v jemnějších konturách sousedské žňové výpomoci. Zaujme i otevřená kritika fungování poválečné státní byrokracie. Naopak nepřekvapí důstojné podání role příslušníků zemské policie, kteří dohlížejí na nastolování pořádku ve zdivočelém kraji.

Film vznikal v relativně svobodném tvůrčím období ještě před rokem 1948. V tomto ohledu je cenné zejména autentické zachycení života a charakteru malorolníků s řadou detailů odkazujících k venkovské realitě předkolektivizačního období. Například řada religiózních motivů svědčí o tom, že tvůrcům se oproti éře nastupujícího socrealismu dařilo v předúnorové státní kinematografii hodnověrně ztvárňovat venkovskou realitu.

Petr Slinták