Chléb a sůl

Režisér Damian Kocur si již svými předchozími krátkými filmy vypracoval rozpoznatelný autorský rukopis. Představuje ho pseudo-dokumentární styl, bedlivé pozorování a obsazování neherců. Svojí stylistikou dosahuje v oblasti hraného filmu překvapivých výsledků, i když se paradoxně pro hranou tvorbu nehodí. Totéž platí o jeho prvním celovečerním snímku Chléb a sůl, který se stal nejpozoruhodnějším polským debutem loňského roku.

Chléb a sůl vypráví příběh dvou bratrů – Tymoteusza a Jacka. Ten první přijíždí domů na prázdniny z hudební školy, ale brzy se chystá odjet do Düsseldorfu, kde získal stipendium na prestižní hudební akademii. Kdežto Jacek, který je sám nadějným klavíristou, ale na školu se nedostal, se zřejmě natrvalo usadí ve svém rodném městě. Oblíbeným místem, kde se oba scházejí se svými kamarády, je nově otevřený kebab bar. První v jejich městě a první, který provozují lidé z Blízkého východu. S nimi vychází místní mládež zpočátku dobře, ale jejich vztah se postupem času začne nečekaně vyostřovat.

Jelikož je Chléb a sůl plný autenticity, můžeme z něj nabýt dojmu, že Kocur improvizované scény pouze sleduje a neinscenuje. V této neokázalosti a volnosti je cítit jeho režie pouze při vedení neprofesionálních herců (ústřední dvojici ztvárnili skuteční bratři), z nichž dokáže získat to nejdůležitější – věrohodnost. Kocur se ale ve svém snímku neuchyluje k obvyklým konvenčním soudům: cizinci si totiž sympatie mohou vyložit jako agresi. Paradoxně pak ten, kdo je ukotven v místní komunitě, sní o odchodu, a ten, kdo je předurčen k odchodu, chce zůstat na místě. Zároveň nepředkládá žádnou stigmatizující výpověď o stavu současné mládeže ani výsměch mládeži provinčního města. Soubor epizod uzavírá do souvislého příběhu, ze kterého sice nevyplývá žádné morální ponaučení, je ale plný nesmírně přesných postřehů vypovídajících o různých povahách cizosti, jinakosti či blízkosti.

Petr Vlček