Alice Nellis / Česká republika 2022 / 112 min. / DCP
Devátý celovečerní film Alice Nellis přichází po režisérčině dosud nejdelší pauze. V jeho středu stojí doktorka v důchodovém věku Jarmila, které zemřelý muž v závěti odkázal koně Buka. Odtažitá žena se majestátního zvířete zpočátku bojí, postupně si však k němu nachází cestu, přičemž její život a chápání sama sebe se od základů mění… Buko není pouze vysloužilý cirkusák, ale doslova dar z nebes.
Ovdovělá Jarmila stojí na životní křižovatce. Strávit zbytek života v poklidu, nebo se vrhnout do neznáma? Rozhodne se z města přestěhovat na chalupu v malebném kraji, který zbožňoval její muž. Ten manželce navíc v závěti odkázal vysloužilého cirkusového koně Buka. Jarmila se koní vždy bála, výzvě se však postaví čelem. Zvláště když jí pomáhají dobrosrdeční sousedé.
Buko Jarmilu od základů promění. Skrze vztah se zvířetem nachází cestu k sobě samé, provede životní inventuru. Zpočátku bojácná, odtažitá a přepečlivá žena se uvolní a začne si užívat života. Sešněrovanost a upjatost vystřídá úsměv, seriály a křížovky zase smysl pro dobrodružství. Buko demonstruje, že podzim života může být jarem.
Nejvýraznější výkon předvádí režisérčina dvorní herečka Martha Issová, jež si za ztvárnění Terezky trpící Aspergerovým syndromem letos dokonce odnesla Českého lva (zároveň šlo o vůbec jedinou nominaci pro Buko). Pozornosti by však v žádném případě neměla uniknout představitelka ústřední role Anna Cónová. Oblíbená a vyhledávaná osobnost ostravských divadel se objevila v řadě televizních filmů ČT, zejména v devadesátých a nultých letech. Vždy se jednalo o méně výrazné role. Na plátnech kin se objevila všehovšudy párkrát. Buko tak představuje její první hlavní filmovou roli. Nenápadný, utlumený a po všech stránkách přesvědčivý herecký výkon je srdcem tohoto laskavého, v poklidu plynoucího filmu.
Hlavní hvězdou je ale samozřejmě Buko, skutečným jménem Láďa Rudolfo Estocada. Jde o koně ze stáje Alice Nellis. Prošel drezurním výcvikem u Mariana Rodena, jenž ve filmu ztělesnil epizodní postavu nesympatického trenéra koní. A pro režisérku má snímek osobní význam:
„Chovám koně a s tím, jak člověk postupně řeší nejrůznější jejich problémy, zjišťuje, že většina „jejich“ problémů jsou vlastně jeho problémy, které soužití s koněm jen ukáže nebo umocní. Kůň ví, kdy se bojím. Kdy jsem naštvaná. Kdy jsem naštvaná a snažím se tvářit, že jsem v pohodě. Kůň ocení, když se tvářím tak, jak se opravdu cítím. A největší odměnou je pro něj člověk, který je v pohodě sám se sebou.“
Jaroslav Cibulka