Caligula

Takhle si to Gore Vidal nepředstavoval. Věhlasný spisovatel a autor několika scénářů napsal základ filmového Caliguly, avšak text se kvůli explicitně homosexuálnímu ladění nepozdával producentovi Bobu Guccionemu. Zakladatel pánského časopisu Penthouse chtěl vytvořit vysokorozpočtový spektákl s pornografickými scénami pro zaujetí co největšího množství diváků. A k tomu se Vidalova představa Caliguly jakožto dobráka, kterého neomezená moc přivede k šílenství, příliš nehodila.

Zato s režisérem Tintem Brassem si Guccione rozuměl mnohem lépe. Věčný obdivovatel dámských pozadí a pubického ochlupení, jež nesmí chybět v žádném z jeho filmů, měl tehdy za sebou pouze svéráznou historickou frašku Salon Kitty (Salon Kitty, 1976), ale se sexuálně otevřeným pohledem na Caligulu jako od narození prohnilého šílence neměl problém. Stejně tak dobře vycházel Brass i s uhrančivým Malcolmem McDowellem v hlavní roli. Horší vztahy však měl s dalšími známými tvářemi ve vedlejších úlohách – ať už se jednalo o Petera O’Toolea, Johna Gielguda či Helen Mirrenovou.

Téměř tři roky trvalo, než se obrovské množství natočeného materiálu dostalo do kin. Brass se mezitím rozhádal s Guccionem, který nechal dotočit spoustu scén s nesimulovaným sexem, a režisér se následně od projektu zcela distancoval. Ironií osudu se dodnes jedná o jeho nejslavnější snímek, přestože do jeho finální podoby promlouvat nemohl.

I díky kontroverzní pověsti se toto monumentální dílo stalo v několika zemích komerčním hitem, zato v mnoha amerických státech se v kinech promítat nesmělo. Morální panika prostoupila i dobové recenze, postupem času však ambiciózní snímek získal kultovní status. A dodnes platí za extrémně zajímavý mix – kombinuje macbethovskou divadelní tragédii se stylizovaným (a velmi detailním) zachycením římské dekadence i dobové paranoie, a to navíc s dechberoucí výpravou, jíž dominuje neustále přítomná červená barva.

Mojmír Sedláček