Kapitán Volkonogov uprchl

Osmatřicátý rok je vrcholem stalinského teroru, hrobem ruské avantgardy a neklamnou předzvěstí dlouhých temných desetiletí, do nichž se totalitně vedená země tehdy nenávratně propadla. Právě sem je umístěn příběh vysoce postaveného člena nechvalně proslulé tajné služby, který se pokouší získat odpuštění alespoň od jedné ze svých nesčetných obětí, aby se po smrti nemusel odebrat do horoucích pekel. Strhující martyrium hrdinova morálního prozření uchopené v žánru „mission impossible“ zaujalo na benátské premiéře zjevně alegorickou povahou i stylovou odvázaností.

Nataša Merkulovová se věnuje závažným tématům, kterým se chronicky nedostává veřejné pozornosti, už od svých studentských filmů. V krátkometrážním dokumentu Kletka (Klec, 2003) světu ozřejmila, v nakolik příšerných podmínkách žijí v Irkutsku děti HIV pozitivních rodičů. Později už v tvůrčím tandemu s režisérem Alexejem Čupovem přešla k útoku na mnohá tabu cudné (post)sovětské morálky v erotické tragikomedii Intimní místa (Intimnyje mesta, 2013). A když se autoři rozhodli zaměřit na genderové otázky, neváhali příběh o boji s rakovinou včlenit do folklorního rámce legendy. Jejich společná filmografie tak nabývala čím dál odvážnější podoby a režijně propracovanějšího tvaru, které loni vyústily do vizuálně unikátního snímku Kapitán Volkonogov uprchl.

Respekt nebudí jen schopnost autorů funkčně prolínat surrealistický příběh s dobovými reáliemi, uměleckými odkazy a architekturou někdejšího Leningradu. Ale také odvaha vyjádřit zjevné politické přesvědčení, které nebylo po chuti ani jedné z ruských filmových akademií (a mají hned dvě, žádná však nepřisvojila filmu oficální ocenění). Famózní výkony hvězdného hereckého obsazení lze vnímat i jako manifest jejich bytostného znepokojení nad eskalujícími represemi a morálním zahníváním společnosti.

Kamila Dolotina