Tělesné vztahy

Americký dramatik Jules Feiffer napsal Tělesné vztahy jako divadelní hru o heterosexuálních mužích, kteří nemají rádi ženy. Když si režisér Mike Nichols text přečetl, přesvědčil autora, že se lépe hodí pro film, a začal pracovat na obsazení čtyř ústředních rolí. Jako cynického sukničkáře Jonathana si vybral Jacka Nicholsona, který byl teprve na začátku své hvězdné dráhy, ale Nichols byl už tehdy o jeho potenciálu pevně přesvědčený. Stejně tak věřil i hudebníkovi Artu Garfunkelovi, který se teprve o hereckou kariéru pokoušel. Nichols ho předtím obsadil do Hlavy 22 (Catch-22, 1970) jako naivního pilota Natelyho a postava Sandyho s ním měla některé společné rysy. Do úlohy přitažlivé vysokoškolačky Susan si kvůli aristokratickému zjevu vybral Candice Bergenovou, ovšem nejvíc práce měl s obsazením televizní modelky Bobbie, jejíž postava prochází prudkými emocionálními zvraty a navíc je terčem mnoha jedovatých výpadů. Překvapivou (a výbornou) představitelkou Bobbie se stala fyzicky obdařená herečka švédského původu Ann-Margret, která za deset let působení v Hollywoodu vyrostla z rolí nezbedných a svůdných žabců v nenáročných komediích a o kloudnou roli nemohla zavadit.

Průběh času ve filmu, ač se jedná o celých dvacet let, prakticky nepozorujeme a vnímáme ho téměř výhradně jako odraz měnících se pohledů na lidské mravy. Oba muži vypadají na konci skoro stejně jako na začátku a jejich hledání ideální ženy rovněž nikam nevede, protože když už si myslí, že ji našli, zjišťují, že s ní nedokážou žít.

Snímek se po svém uvedení na začátku léta 1971 setkal s rozporuplným kritickým přijetím a velkým diváckým zájmem, přesně jak si tvůrci přáli (provokativní titul nezvolili náhodou). O Tělesných vztazích se hojně diskutovalo, nejen mezi diváky, ale i na televizních obrazovkách, a odkazy na ně se dostaly dokonce i do oblíbených sitcomů. A případ ředitele jednoho kina v Georgii, který byl místním soudem shledán vinným z podporování obscénnosti, se dostal až před Nejvyšší soud.

Michael Málek