Vánoce s Alžbětou

I zde se ocitáme na periferii a soustředíme se na příběhy lidí, které máme tendenci přehlížet či se jim rovnou vyhýbat. Stárnoucí řidič náklaďáku Hubert v podání tehdy pouze dvaatřicetiletého Vlada Müllera prožívá svou osamělou dennodenní rutinu, dokud mu do vozu nenastoupí jeho nová mladinká závoznice Alžběta. Ta prošla dětským domovem i nápravným ústavem pro dívky a je pro něj nepochopitelným živlem, který se snaží usměrňovat a vychovávat snad proto, že má sám trpké zkušenosti se životem, dokonce zkušenost vězeňskou. Znovu si tedy v Kachyňově a Procházkově filmu k sobě hledají cestu dva osamělí lidé a znovu je to hledání plné bolesti, tentokrát ale svůj příběh autoři ladí do přece jen tragikomičtějších tónů.

Je zajímavé, že pro oba tvůrce šlo o úkrok stranou poté, co se rozhodli po stranické ofenzivě proti několika soudobým československým filmům včetně Noci nevěsty pozastavit práci na snímku s pracovním názvem Růžová dáma, jenž měl pojednávat o politrukovi, který plný ideálů nastupuje v padesátých letech k oddílům Pohraniční stráže. Tento film pochopitelně už nikdy nevznikl, Vánoce s Alžbětou jsou posledním filmem tandemu Kachyňa-Procházka dokončeným před srpnovým vpádem spojeneckých vojsk, premiéru měl však až v listopadu 1968.

Snad proto si jej téměř nikdo nevšiml, nečetné recenze jsou navíc téměř jednotně odtažité až odmítavé. Na obyčejná lidská traumata tehdy zjevně neměli diváci ani kritici vůbec pomyšlení, protože právě zažívali na vlastní kůži neobyčejnou tragédii v režii velkých dějin… Vánoce s Alžbětou tak můžeme s odstupem pětapadesáti let vnímat jako zapomenutý klenot nejenom filmografie dvojice K + P, ale celé české kinematografie 60. let. Kromě scénáře a hereckých výkonů Vlada Müllera a Pavly Kárníkové (byla to její jediná filmová role, Kachyňa ji objevil v úspěšné inscenaci Gentlemani v Hudebním divadle Karlín) v přísně realistické stylizaci snímku vynikne syrově špinavá černobílá kamera Josefa Pávka.

Aleš Říman