Město žen

Nápad natočit Město žen se zrodil během římského setkání Federika Felliniho se švédským kolegou Ingmarem Bergmanem. Z projektu, který měli společně režírovat, sice sešlo, k námětu se ale italský tvůrce po více než deseti letech vrátil. Několikrát odkládané a přerušované natáčení provázely značné komplikace i tragické události. Předznamenala je náhlá smrt Felliniho nejbližšího souputníka skladatele Nina Roty, jenž zemřel v dubnu roku 1979 pouhé tři týdny před tím, než padla první klapka.

Před kameru se po sedmnácti letech, které uplynuly od premiéry filmu Osm a půl, naopak vrátil jiný Felliniho neodmyslitelný spolupracovník – Marcello Mastroianni. Šestapadesátiletý herec v Městě žen ztvárnil prošedivělého profesora Snàporaze, který si kvůli krásné neznámé pasažérce nechá ujet vlak a následně se ocitne v hotelu, kde právě probíhá feministický kongres.

Některé jeho účastnice vzývají svoji vagínu, jiné odsuzují sociokulturní útlak patriarchální společnosti. Dvě polonahé showgirls svádějí Snàporaze, maskované teroristky ho ale stavějí před ženský tribunál. Z mlsného chlípníka se tak stává trýzněný štvanec.

Fantaskní satira, ve které Fellini prozkoumává své snové prožitky, je poskládána z pásma groteskních, extravagantních i obskurních epizod. V nich ženatý sukničkář sjíždí tobogán erotických vzpomínek a zároveň je konfrontován s archetypy žen různého věku, tváří, tvarů i povah.

K psychoanalytickým výkladům vybízející příběh je barvitým souhrnem Felliniho důvěrně známých motivů či situací, objevujících se v dřívějších filmech Osm a půl, Roma (1972) nebo Amarcord. Jejich ozvěny jsou však v explicitnější podobě zasazeny do zcela nových společenských kontextů. V nich se počáteční okouzlení opotřebovaného muže, jenž je obklopen tak jako za „starých časů“ houfy mladších žen, záhy proměňuje ve zmatek, paniku a zděšení, neboť jejich radikální revoltě nerozumí.

Šedesátiletý režisér se v „šaškovské baladě“, jak Město žen jednou charakterizoval, nevysmívá jen militantním feministkám nebo falokratickým alfa samcům, ale také sám sobě.

Tomáš Seidl