Mosty

Švédský režisér s gruzínskými kořeny Levan Akin sám sebe označuje za outsidera a stejně charakterizuje i protagonisty svých filmů. I oni zažívají pocit vyčleněnosti způsobený rigidně nastavenými společenskými normami. I oni se nacházejí na okraji zájmu, zdánlivě mimo hlavní proud lidských tužeb, ačkoli jejich niternou potřebou je, stejně jako u kohokoli jiného, přijetí, láska a empatie. Akinova vlastní queer identita a gruzínské kořeny se stále znovu promítají do námětu filmů, které bývají umístěny do prostředí, jež jinakosti nepřeje.

V Dokud se tančí to byl soubor tradičních gruzínských tanců, gró tamní kultury stojící na pravoslaví, konzervativních genderových rolích a přísně střežených rodinných hodnotách. I Mosty Akin rozehrává v Gruzii, přesněji na chudém předměstí Batumi, kde se znenadání zjeví penzionovaná učitelna Lia. Nevyřčený slib a pocit, že na dohled smrti už je třeba se zabývat jen smysluplnými věcmi, ji přiměje pátrat po odvržené neteři, jejíž transsexualita ohrožovala dobré jméno rodiny. Podle slov mladíka ze sousedství vede stopa k Tekle přes Istanbul, kam se společně vydávají.

Z nesourodé dvojice vytváří režisér pozoruhodnou variantu buddy movie, v níž zručně kombinuje situační humor s empatickým dramatem o nalézání sebe sama. K tomu mu napomáhá i silně odstíněné herectví ústřední dvojice debutujícího Lucase Kankavy a zkušené divadelní herečky Mzii Aranbulové, která si kdysi zahrála i v Paradžanovově filmu Legenda o Suramské pevnosti (Ambavi suramis tsikhitsa, 1984). Její strohá Lia je enigmou, která zřídka prohodí slovo navíc a zároveň si v klidu dokáže podmanit taneční parket. Spletitá zákoutí Istanbulu zachycená dynamickou ruční kamerou (opět Lisabi Fridellová) umocňují ponor do jejich rozháraných pocitů, oscilujících mezi závazky a nově nabytou svobodou. Snímek otevíral letošní sekci Panorama na Berlinale, kde vyhrál cenu poroty za nejlepší queer film.

Kamila Dolotina