Drahý synu

Snímek je typickým představitelem pomalu budovaného příběhu, nenápadně a využíváním drobných nuancí postupně s blížícím se rozuzlením zužitkovává vybudovanou atmosféru. Spoléhá na minimum dialogů s důrazem na širokoúhlý obraz. Kamera je ve stejnou chvíli intimní i plná vjemů. Zejména první půlka je nečekaně autentickým portrétem neschopnosti komunikovat synovu narůstající depresi, která ovlivňuje každodennost celé rodiny.

Přístup režiséra Mohameda Ben Attii je podobně subtilní jako v jeho celovečerním debutu Hedi (Inhebbek Hedi, 2016), v němž formálně minimalistickým způsobem prozkoumával dynamiku mezi introvertním synem a jeho rodiči. Východiskem pro postavy je v obou filmech jistá forma vzdoru vůči autoritě, jakožto i snaha vymanit se z konvencí společnosti. Zatímco v jeho debutu mladík Hedi hledá svobodu formou vztahu s tanečnicí Rym, tentokrát Attia zpracovává tíživější vzdor, protože ve filmu reflektuje jedno z nejvýraznějších témat tuniské kinematografie v posledních letech – verbování mladých mužů do armády ISIS. Podle něho jsou taková rozhodnutí zejména důsledkem snahy o nalezení utopie, přestože mohou mít provázanost i se socioekonomickými podmínkami a chudobou.

I přes naléhavost tématu Attia nepracuje s explicitními a emočně podbízivými scénami, nehledá příčiny ani důsledky rozhodnutí jednotlivých postav. V centru jeho filmu stojí zejména tragická láska otce ke vzdalujícímu se synovi, kterého stále vnímá v jeho dětské nevinnosti. Cesta, kterou podniká napříč zeměmi a hranicemi, je svým způsobem i cestou za poznáním sebe sama jako muže a otce.

Tuniský zástupce na Oscarech byl zároveň uveden na festivalu v Cannes v sekci Čtrnáctideník režisérů. Attiův následující film Behind the Mountains (Mezi horami, 2023) již soutěžil na festivalu v Benátkách v sekci Horizonty.

Stanislav Pecháč