Psí maso

Režisér a scenárista Fernando Guzzoni (narozen 1983) na sebe poprvé mezinárodně upozornil dokumentárním snímkem La Colorina (2008) o chilské básnířce Stelle Díazové Varínové (1926–2006). Také v celovečerním hraném debutu Psí maso, který bychom nejspíše mohli označit jako psychologické drama, uplatňuje řadu dokumentaristických postupů. Při práci na scénáři vycházel ze skutečných případů represí v období vojenské diktatury a zajímal se o osudy jejich vykonavatelů. Ústřední charakter však nemá být přesnou kopií konkrétního případu, ostatně se ani nedozvíme, jaké činy ve službě bývalému režimu spáchal. Z náznaků můžeme vydedukovat, že patřil k mučitelům, kdysi samozřejmé složce vládnoucí moci.

Guzzoni se snaží zprostředkovat niterný zápas člověka se sebou samým. Vyhýbá se při tom flashbackům a jiným vyprávěcím konstrukcím a vytrvale sleduje titulní postavu Alejandra v její každodenní rutině, střídavě ve stísněném prostoru bytu a při pokusech navázat či obnovit sociální kontakty ve vnějším světě. Poznáváme muže trpícího osamělostí a úzkostmi, ambivalentní charakter, který něčím odpuzuje, ale zároveň celou dobu budí zvědavost.

Syrovosti filmu pomáhá zasazení do nehostinných lokací, použití reálných zvuků, absence filmové hudby a rozostřené či jinak záměrně nedokonalé záběry – z velké části detaily či výřezy bez jasné kompozice. Vypjaté scény hrdinových destruktivních a sebedestruktivních stavů se střídají s tichými, až kontemplativními pasážemi, přičemž nevypočitatelný Alejandro nepřestává být středem naší pozornosti.

Představitel ústřední úlohy Alejandro Goic sice patří k nejpopulárnějším chilským hercům, ale svým projevem autenticitě snímku ani v nejmenším neubližuje. Za svůj mimořádný výkon byl oceněn například chilskou výroční cenou Altazor či cenou pro nejlepšího herce na festivalu v uruguayském Punta del Este.

Alena Šlingerová