Loto

Pro sevřenou sousedskou komunitu v přímořském gruzínském městě je společný dvorek jakýmsi divadelním jevištěm. Ženy shromážděné u stolu zde hrávají loto, v autech a na motorkách sem vjíždějí zvané i nezvané návštěvy a z terasy se ozývají drnčivé zvuky elektrické kytary. Všechny výstupy, rozhovory a performerské kreace navíc na bezpečnostních kamerách monitoruje jeden stařík. Přes pozvolné tempo všedních dnů sem totiž občas doléhají i překvapivé zprávy z okolního světa, vynořují se věky zapomenutá tajemství a zažehávají se nenaplnitelné city.

Režisér Zaza Khalvashi během natáčení svého posledního filmu zemřel. Loto tak za něj spolu s kameramanem a střihačem dokončovala jeho dcera Tamta. Khalvashiho labutí píseň není ani baladou, ale ani rozjařeným popěvkem s pevně seskládanými refrény. Černobílá stylizace sice navozuje nadčasově tesknou atmosférou, tolik typickou pro východoevropská dramata, ale v tomto ansámblovém filmu spíše dodává kontrast sérii půvabných miniatur. Rám obrazu často parceluje komunitní dění a jeho vícegeneračně rozvrstvené účastníky do neúplných výsečí a detailů. Občas stačí pár slov, jeden pohled nebo mnohoznačný posunek a vyprávění jde zase o dům dál. Čas se tu ale zastavil jen pro některé. Někteří, jako teenager Zuriko, beznadějně zamilovaný do místní sexbomby, naopak vyznávají fatalistickou zásadu: všechno, nebo nic.

Život je v tomto filmu jako titulní hra, v níž nikdy nevíme, jestli si v příštím kole vytáhneme šťastné číslo. Náhoda, nebo osud? Snímek klouzavě proplouvá mezi oběma možnostmi. Občas evokuje nostalgickou vzpomínku odcházejícího režiséra na místo, v němž se narodil. Jindy zase připomíná nadsazené zpodobení událostí, které se mohly stát, ale nestaly. Ať už je to jakkoli, pevné vazby sousedského společenství jsou tu vždy nadřazeny vztahům, které jsou sice pokrevní, ale křehké, nestálé a nespolehlivé.

Ondřej Pavlík