Vejce

Už za svůj první celovečerní snímek Herkes kendi evinde (Daleko od domova, 2001) získal Semih Kaplanoğlu cenu za režii na festivalu v Singapuru, jeho druhý film Meleğin düşüşü

(Pád anděla, 2004) měl premiéru na Berlinale. Byl to ale právě jeho třetí snímek, přijatý do programu paralelní sekce festivalu Cannes Týden kritiky, který mu připravil cestu k postavení mezinárodně nejvýraznějšího tureckého režiséra současnosti.

Vejce také započalo trilogii o Yusufovi, kterou Kaplanoğlu netradičně vypráví v opačné chronologii. „Rozhodl jsem se začít tam, kde to znám nejlépe,“ prohlásil filmař, jemuž bylo v době premiéry snímku 44 let. Nejprve tedy Yusufa poznáváme jako čtyřicátníka, vlídně mlčenlivého knihkupce z Istanbulu, který kdysi býval chváleným básníkem. Smrt matky ho donutí vrátit se do rodného města Tire, které plánuje opět co nejrychleji opustit. Jenže mladičká příbuzná, která se o jeho matku poslední roky starala, chce, aby za zesnulou obětoval berana. A přátelské konfrontace s lidmi a událostmi jeho minulosti také jako by Yusufa nechtěly pustit dál. Aspoň dokud se s nimi nevyrovná a nenajde pro sebe novou, nadějnou budoucnost…

Snímek, který po Cannes objel řadu festivalů a získal si přízeň zahraničních i domácích kritiků, vyniká svou lyrikou, klidem a jemným pozorováním hlavního hrdiny neokázale procházejícího zásadními vnitřními proměnami. Na působivosti snímku má velkou zásluhu režisérův oblíbený spolupracovník, kameraman Özgür Eken a jeho převážně statické, dokonale komponované záběry. Bez velkého pohybu kamery i bez doprovodné hudby Kaplanoğlu probouzí ve vnímavém divákovi hluboké city a niterný prožitek, který v něm vyvolá otázky o plynutí jeho vlastního života. Vejce znamená začátek i konec Yusufova příběhu. „Filmování je pro mě zcela metafyzické a filozofické úsilí,“ říká Kaplanoğlu.

Iva Přivřelová