Pohádka

Čtyři lídři 2. světové války se znovu potkávají v dantovském pekle. Stalin vstává z rakve, má sice přeležené nohy, ale rozhodně se nechystá zemřít. Je veselý a plný elánu, stejně jako Hitler, Mussolini a Churchill. Nedaleko nich sténá Ježíš, kterého pořád něco bolí a jemuž se nedaří vstát z mrtvých, takže jen bezmocně doufá, že vše vyřeší Otec. Bůh je však skryt za monstrózně obrovskými dveřmi, které se občas jen na několik vteřin pootevřou. Ještě nikdo nebyl schopen překročit jejich práh. A co je nejdůležitější, nikdo přesně neví, kdo se za dveřmi skrývá.

Žádnou z hlavních postav tu nehrají herci. Všichni státníci jsou tu sami sebou, ožili z archivních záběrů, které byly opracovány metodou deepfake. Díky ní se podařilo vložit jim do úst úryvky jejich autentických projevů. Pekelně děsivá a nečekaně zábavná podívaná není filmem v klasickém smyslu. Sokurov tu experimentuje víc, než je i v jeho pozdní tvorbě zvykem, a vytváří audiovizuální dílo zcela nového druhu. Tematicky však navazuje na svou tetralogii moci, kterou stvořil ve filmech: Moloch (1999), Býk (Tělec, 2001), Slunce (Solnce, 2005) a Faust (2011).

Pohádka má být Sokurovovým posledním snímkem. O to symboličtěji vyzněla premiéra filmu na festivalu v Locarnu, kde byl – v době vrcholící perestrojky – Bronzovým leopardem korunován Sokurovův debut Osamělý hlas člověka (Odinokij golos čelověka, 1978), jenž devět let ležel v trezoru a jen zázrakem nebyl zničen.

Kamila Dolotina