Páter Vojtěch (hudba: Vojtěch Adamčík)

Je s podivem, že jeden z nejproduktivnějších a nejprofesionálnějších českých režisérů s první vlastní režií tak dlouho otálel, neb součástí filmového průmyslu byl prakticky od konce desátých let, úzce spojený s mladou komunitou kolem všestranně nadaných režisérů, scenáristů, herců a producentů Karla Lamače, Jana Stanislava Kolára, Josefa Rovenského či Václava Wassermana, stejně jako kameramana Otty Hellera. Frič psal, hrál, kreslil, zařizoval, byv mimořádně inteligentním, vnímavým i talentovaným umělcem. K režii se zvlášť nehnal, leč pozoroval a učil se, a to jak od svých kolegů, tak stejně jako oni ze zahraničních filmů. K režii Pátera Vojtěcha se tak dostal spíše náhodou, když jeho blízký přítel a učitel Karel Lamač sice kývnul na ztvárnění hlavní role, ale byl natolik zaneprázdněn jinými projekty, že na režii výrobní společnosti Bratři Deglové doporučil právě Friče.

Šlo o adaptaci potlačovanými a nepotlačovanými vášněmi prosyceného románu Jana Klecandy, populárního žánrového spisovatele své doby. Románu, v němž nebyla nouze o osudové sliby, zvraty a podezření: mlynářský syn Vojtěch upřímně miluje dívku Frantinu, jenže je otcem donucen umírající matce slíbit, že půjde do kněžského semináře. Roky plynou... a zatímco Vojtěch nosí kolárek, jeho otec se (nic netuše) ožení právě s Frantinou. Bývalí milenci ovšem brzy zjistí, že jejich vzájemné přitažlivosti doba neubrala na síle, přičemž situaci ještě zkomplikuje zkažený Vojtěchův bratr Karel. Je ovšem třeba uvědomit si, že jsme ve dvacátých letech a českým levicovým estétům navzdory jsou různé formy více či méně excitovaného melodramatu napříč planetou jedním z nejběžnějších modelů celovečerního filmu, k němuž se snadno přimykala i různá avantgardní hnutí, v čele s francouzskou impresionistickoukinematografií.

A právě touto logikou se řídila i Fričova adaptace, zatímco do většiny rolí obsadil staré přátele, za kameru postavil excelentního Hellera – a hlavní ženskou roli přisoudil přední české představitelce fatálních žen, Suzanne Marwille (jež se posléze stala osudovou i jemu, v tom nejlepším). V duchu české filmové poetiky kladl důraz na množství perspektiv a paralelně rozvíjených akcí, v duchu francouzské poetiky emocionálním těžištěm filmu učinil brilantní montáže reprezentující vnitřní dilemata hrdinů, ať už jde o bouři, či kázání – a natočil jeden z nejlepších tuzemských debutů. Jak napsal Viktor Šklovskij, materiál je nepodstatný, důležitá je forma jeho uchopení. Málokterý český němý snímek to dokazuje s takovou elegancí jako Páter Vojtěch.

Radomír D. Kokeš