Diváci!

Pro Desplechina je kinematografie otázkou, nikoliv odpovědí. Jeho dokument zprostředkovává proces přemýšlení o filmu, který leckdy připomene univerzitní přednášku o filmové teorii, v níž jsou možná všichni trochu aktivnější, než jak si to z vlastních filmových studií pamatujeme. Desplechin hovoří například s filozofkou Sandrou Laugierovou, filmařem Kentem Jonesem nebo literární kritičkou Shoshanou Felmanovou. V leckterých případech cituje filozofy Rolanda Barthese, Stanleyho Cavella nebo režiséry Françoise Truffauta a Ingmara Bergmana. Nikoho z těchto osobností nepředstavuje explicitním titulkem, film je pro něj uměním demokratickým, v jeho podání stojí tyto osobnosti na rovni i s malou fanynkou West Side Story, kterou zpovídá před kamerou.

Co se stane s realitou, když je promítnuta na plátno? Na otázku možná nelze odpovědět definitivně, ale jakmile se film stává součástí vzpomínek, již se naší vlastní realitou stává. Kde v této rovnici stojí divák? Anglický název filmu je možná zavádějící – označení milovníci filmu nevystihuje francouzský originál, který se daleko spíše blíží překladu diváci. Pro Desplechina je podstatnější sledování, spektákl, který nutně nemusí být propojený s filmem, ale blíží se běžné lidské zkušenosti. Zajímají ho konkrétní způsoby, jakými lze film vnímat a jakými o něm lze přemýšlet.

A je to vlastně celou dobu Paul Dédalus, režisérovo alter ego, který definitivně splývá se svým autorem. Stárnoucí Arnaud je možná stále tím malým Paulem, který je zas a znovu fascinován každým dalším obrazem na plátně. Když sledujeme Paula, vidíme také Desplechina ve věku šesti, čtrnácti, dvaadvaceti a třiceti let, pokaždé ztvárněného jiným hercem. Sledujeme člověka, pro nějž se film nestal oddělenou sférou života, ale z pozice cinefila a režiséra denně žitou realitou.

Desplechinova pocta kinematografii měla premiéru na filmovém festivalu v Cannes v sekci Golden Eye.

Stanislav Pecháč