Neduživý gurmán

V průběhu minulého století spláchla vlna postmoderny někdejší rozdíly mezi vysokým a nízkým uměním. Svérázný britský filmař Peter Strickland s touto dichotomií pracuje i nadále a „pokleslá“ témata, která leží v základech béčkových a exploatačních filmů, zpracovává bez skandalizační rétoriky esteticky vytříbeným stylem. Ve snímku Pestrobarvec petrklíčový (The Duke of Burgundy, 2014) zachytil sadomasochistický vztah dvou lesbických žen, Takové krásné šaty (In Fabric, 2018) zase variují klasické hororové schéma o prokletí.

Ve svém pátém celovečerním filmu Neduživý gurmán se Strickland věnuje tabuizovaným tělesným projevům spojeným se zažívacími obtížemi. „Prdění“, které je v kinematografii tradičně zdrojem humoru, zde pojímá ve vší vážnosti a k zaujetí stejného postoje chce ponouknout i publikum. Neduživý gurmán přesto není film pro „suchoprdy“, nabízí také příležitosti k zasmání. Zdrojem komiky však nejsou tělesné zvuky, nýbrž společenské konvence a komodifikace umění.

Zvukař Stones, který ve filmu figuruje jako průvodce dějem, se kvůli nadměrné plynatosti straní kolektivu. Zaměstnán v Institutu zvukové gastronomie zaznamenává výstupy sonických performerů a doufá, že zůstane nikým neslyšen. Nečekaně se zaplete do mocenské přetlačované, která vypukne mezi mecenáškou Institutu a tříčlennou uměleckou skupinou, která zde prezentuje své provokativní vystoupení.

Za bizarním příběhem plným výstředně stylizovaných postav se podle Stricklanda skrývají velmi obecná – „nízká i vysoká“ – témata: z jedné strany lidský vztah k jídlu a jeho trávení, z druhé strany proces umělecké tvorby. Zahraniční kritika našla v Neduživém gurmánovi jeden z autorových přístupnějších počinů, který je ideální branou do světa jeho imaginace. Smyslově intenzivní zážitek, který chvílemi lahodí uším (ASMR) a chvílemi hýbe žaludkem, každopádně čeká jak nepolíbené, tak zasvěcené.

Jan Bergl