Pochodem vchod aneb Zastavit stát

„Byli jednou tři muži. Jeden z nich byla žena. Žena se zamilovala do kamery. Patřila jednomu z mužů – ta kamera. Další muž byl zase přesvědčen, že se vyzná ve filmové technice. Tito tři odvážní se jednoho dne rozhodli, že natočí dokumentární film, jen co zjistí, jak se to dělá. To, že tou dobou vládl u nás mor zvaný covid, je neodradilo. Dva z nich držela v jednom bytě karanténa, třetí se pak zaobíral střiháním natočeného materiálu, jenže jinde. Zajímá vás, kdo byli ti tři stateční? Nezajímá? Byli to: Zdeněk Houška, Irena Zlámalová a Jiří Suchý. V Hollywoodu zavládla nervozita.“ Tak praví úvodní slova snímku, která jsou sice psaná, ale kdo si je zkusí představit nahlas, jistě se naladí na známou dikci Jiřího Suchého, která pak něžně duní celým filmem.

Autor je samozřejmě především hvězda hudební a divadelní, ale na účtence života má i něco čárek filmových, ať už stál před kamerou nebo za ní, případně se jako tentokrát dokázal rozpůlit. Jak vidno, jde o film domácí, tedy plemeno vyšlechtěné oním „znouzecnostním“ způsobem. V praxi jde o dokument přednáškového typu, prokládaný obrázky, kratšími klipy či třeba scénkami, v nichž si vypravěč v obýváku doslova hraje s vojáčky. Vzhledem k okolnostem vzniku nelze od technické stránky očekávat úroveň profesionální produkce, což ale vyvažuje právě osobnost tvůrce.

Ten lehké vyprávění o svém vztahu k armádě částečně zasazuje do historického rámce, ale především jde o jakousi tematickou autobiografii – sled historek z jeho života. Jak se zamiloval do dívky na protektorátní bankovce a potkal ji pak v tramvaji, leč s nacistickým odznáčkem. Jak za války pomáhal sousedovi krást benzín, takže pak Němci samozřejmě neměli na co jezdit u Stalingradu. Jak navštívil tuzemské natáčení Mostu u Remagenu (The Bridge at Remagen, 1969), aby mohla být dementována východoněmecká zpráva, že Američané obsazují Československo. Jak...

Ondřej Vosmík