Čtyři sestry

Co vedlo dvě mladé dívky, aby se vydaly na tuto morbidní cestu? Haniaová ve svém dokumentu pátrá po příčinách uvnitř rodiny, kterou podrobuje terapeutickému procesu skrze znovuotevření prožitých traumat minulosti. Jakožto tvůrkyně primárně fikčních narativních dramat leckteré zkušenosti uplatňuje i při úvahách nad formou filmového dokumentu, který tak do značné míry stojí na tenké hranici fikce a nonfikce. Haniaová svůj film nechtěla pojmout jako klasickou rekonstrukci, spíše její konvence podle svých slov hacknula – rozhodla se proto najmout tři herečky, které zastupují role dvou chybějících dcer a matky Olfy. V dokumentárním záznamu přitom zviditelňuje konkrétní konstrukční techniky a svou metodu přirovnává k brechtovskému divadlu. Namísto vyprávění prostřednictvím mluvících hlav se divák o rodinných vztazích dozvídá primárně z interakcí skutečných osob s najatými herečkami, což vytváří pozoruhodnou dichotomii. Režisérkou tak není pouze Haniaová, ale také dvě dcery se svojí matkou, které podle vlastních vzpomínek dirigují najaté herečky. Haniaová není jednostranně kritická k událostem, které se odehrávaly po arabském jaře. Podle jejího pohledu přineslo řadu pozitivních změn, vedoucích k větší svobodě projevu. Jen díky této nabyté svobodě mohli filmaři jako ona prozkoumávat řadu společenských témat, včetně víry a genderu, přestože tento svět také znamenal rostoucí vliv islamistických fundamentalistů. Film kriticky zprostředkovává ženskou zkušenost v chodu patriarchální společnosti. Ve svém vyznění je snímek feministický, během natáčení byl štáb tvořen s ohledem na majoritní podíl žen, který měl pro účinkující vytvořit empatičtější prostředí. Filmu se dostalo celosvětového uznání na řadě prestižních akcí a byl nominován na Nejlepší dokumentární film na Oscarech, Evropských filmových cenách a také soutěžil v Cannes, kde vyhrál cenu za Nejlepší dokumentární film.
Stanislav Pecháč