Fridrik Thór Fridriksson uvádí: Barva granátového jablka

Sajať-Nova a film o něm je zejména odrazem arménské národní identity a její hluboké provázanosti s křesťanskou vírou. Arménie byla prvním královstvím na světě, v němž se křesťanství ustanovilo jako státní náboženství (zhruba roku 301). Následující staletí v obklopení převážně muslimských národů z ní pak učinila snadný terč útoků. Pokud se pokoušíme alespoň základně chápat Paradžanovovo dílo, je nutné vnímat zejména historický a mytologický kontext. V arménské mytologii je granátové jablko symbolem plodnosti (samo o sobě obsahuje stovky semen), vnější trny mají symbolizovat Ježíšovu trnovou korunu. Granátové jablko je tedy také symbolem krveprolití, kterým si musel arménský národ projít.

Příchod Barvy granátového jablka na svět byl značně problematický. Výsledná podoba filmu v lecčem odporovala představě o socialistickém realismu, a proto hned několikrát neprošel cenzurním řízením. Film byl opakovaně přestříhán, zkrácen a nakonec přejmenován. I přes zásadní zásahy do struktury díla úpravy nevedly ke spokojenosti, a tak mu byla zcela znemožněna distribuce mimo území Arménie. Paradžanov byl po dalších sporech uvězněn na čtyři roky do vězení a celých sedmnáct let nesměl natočit film.

Pro diváky fascinované Paradžanovovou poetikou by mohl být zajímavý také film o filmu od režiséra Michaila Vartanova, který vznikl souběžně s filmem a celých dvacet let se nedostal na veřejnost. Objevil se teprve v dokumentu Parajanov: The Last Spring (Paradžanov: Poslední jaro, 1992). Mezi další význačná Paradžanovova díla patří například Stíny zapomenutých předků (Těni zabytych predkov, 1964) nebo Ašik-Kerib (Ašik-Kerib, 1988) – ani ty za estetickou působivostí Barvy vůbec nezaostávají.

O restaurování filmu se v roce 2014 zasloužil režisér Martin Scorsese, který za svou práci získal cenu Institutu Parajanov-Vartanov a následně Barvu uvedl na Newyorském filmovém festivalu.

Stanislav Pecháč