Něha

Ženská kulturistika je plná paradoxů. Osvalené cvičenky vzdorují obvyklým představám o feminní kráse, jenže současně se vystavují jako objekty pro pohled. Vyhlížejí silácky, ale aby toho dosáhly, neúnosně zatěžují svá těla, ohrožují své zdraví a stávají se náchylnými ke kolapsu. A co když si při tom všem navíc neplní svůj sen, ale sen svého trenéra? O těchto rozporech je film Něha.

Režisérka Anna Nemesová odmalička trpí dysmorfickou poruchou a vnímá svoje tělo mnohem rozložitější, než reálně je. Přitahuje ji proto svět kulturistek, kde ženy naopak po čase přestávají vidět své nadlidské proporce. Vypjaté, takřka monstrózní fyzično je ústředním motivem Něhy, jejíž hrdinka usiluje o ta nejvyšší ocenění. Díky přesně obsazené Eszter Csonkaové ale zpoza vyrýsované muskulatury probleskují i zdánlivě protikladné projevy: jemnost, zranitelnost, pečovatelský instinkt. Ale také setrvalá melancholie či smutek, který jako by pramenil z nedobrovolně přijatého, vyčerpávajícího údělu.

Spolu s druhým režisérem Lászlem Csujou natočila Nemesová Něhu jako svůj celovečerní hraný debut. Zároveň však pracovala na svém vlastním dokumentu Beauty of the Beast (2022) se stejným tématem. Dokumentární cit pro zachycení prostých lidských pohybů, gest či výrazů tváře se projevuje i v Něze. Přitom jde o film pečlivě strukturovaný, s obdivuhodným smyslem pro timing. Filmaři správně vytušili, že některé scény je třeba nechat zvolna doznít, případně hrdinku tiše pozorovat zpovzdálí.

Něhu bychom mohli povrchně označit za maďarskou odpověď na amerického Wrestlera. Sice bez hvězdy typu Mickeyho Rourkea, ovšem to zde vůbec nevadí. Naopak. Film příkladně zvládá disciplínu setkání s něčím neznámým, těžko zařaditelným a fascinujícím. A připomíná, že pod každou horou svalů tluče hladové srdce.

Ondřej Pavlík