Páni mají radši blondýnky

V roce 1952, kdy Howard Hawks dokončil bláznivou komedii Omlazovací prostředek (Monkey Business, 1952), doputovala k němu nabídka na filmový muzikál. A nabídka to byla lákavá, protože režisér se navzdory své lásce k hudbě k tomuto žánru příliš často nedostal a navíc – počátek 50. let byl vrcholným obdobím hollywoodského muzikálu, takže studia byla do jejich výroby více než ochotna investovat nemalé prostředky.

Šlo o látku úspěšně prověřenou diváckým zájmem. Na počátku stála satirická novela Anity Loosové z roku 1925, kterou sama autorka spolu se svým manželem Johnem Emersonem přepracovala do podoby divadelní hry. A o dva roky později, v roce 1928, po ní sáhl i Hollywood. Verze Howarda Hawkse však měla s knihou společného jen málo a s divadelní hrou jen o něco více. Eskapády blonďaté zlatokopky Lorelei Leeové totiž, jak bystře poznamenal scenárista Charlese Lederer, neměly v podstatě žádný příběh. A on je tedy důkladně přepracoval včetně podstatného dobového posunu, protože původní látka byla situovaná do bouřlivých 20. let. Další změny doznal scénář v souvislosti s tím, že se do role Dorothy Shawové, která byla původně jen vedlejší postavou, podařilo vypůjčit od RKO Jane Russellovou, což byla v té době podstatně větší hvězda než začínající Marilyn Monroeová. Ze sóla pro jednu herečku se tak stal duet dvou rovnocenných, kontrastních, ale důsledně loajálních přítelkyň, který skvěle fungoval nejen na plátně, ale přenesl se i do reality a v mnoha ohledech ulehčil Hawksovi život, protože byl prvním z řady režisérů, na které dopadala nevyzpytatelnost osobnosti Monroeové.

Páni mají radši blondýnky byl první film, který Hawks točil na barevný materiál, ale navzdory své zálibě v tlumených barvách to nevnímal jako problém, protože „ty dívky byly nereálné, příběh byl nereálný, celá premisa byla nereálná“.

Na rozdíl od satirického tónu literární předlohy se rozhodl proměnit příběh v klasickou burlesku, čemuž lze přičíst i fakt, že všechny mužské postavy přicházejí ve filmu zkrátka a vypadají přesně tak, jak vypadat mají – jako bezmocné oběti cílevědomého ženství.

Přestože se režisér nijak nepodílel na hudebních číslech a neměl potřebu materiál přepracovávat podle svých představ, je muzikál Páni mají radši blondýnky typickým hawksovským dílem, svižným, elegantním a se skvělými hereckými výkony ústřední herecké dvojice.

Iva Hejlíčková