Hranice

Hranici, oceněný snímek z festivalu v Benátkách, označili tehdejší vládní politici za „nechutný paskvil“, a dokonce se objevil návrh, aby se v kinech před filmem promítal speciální vládní spot, který by film komentoval z jejich kritického pohledu. Co se dělo (a vlastně stále děje) v polsko-běloruském pohraničí, zůstávalo dlouho tajemstvím, velkou neznámou. Tehdejší provládní média – se svým xenofobním narativem – realitu uprchlického dramatu ukrývala. Na hranicích byl vyhlášen výjimečný stav a novináři, filmaři, zdravotníci, aktivisté a zástupci humanitárních organizací byli vytlačeni ze zakázané „červené zóny“. V důsledku toho se obyvatelé regionu začali zajímat, zda podání láhve vody uprchlíkovi, kterého náhodou potkali v lese, není trestný čin.

„Chtěli jsme ukázat komplikovanost celé situace, složitost lidské povahy a volby, které čelíme, aby ve filmu nebyla ani špetka propagandy. (...) Chtěla jsem, aby film působil maximálně věrohodně. Na všechno co ve filmu ukazuji, mám podklady,“ uvedla režisérka v jednom z rozhovorů.

Hollandová k této „apokalypse všedního dne“ přistupuje téměř dokumentárně. Černobílými obrazy vykresluje svět, jenž i přes absurditu situace a absenci lidství není ani zdaleka černobílý. V Hranici máme co do činění s trojí perspektivou: uprchlíků, která v tehdejší polské debatě téměř chyběla, výpověďmi aktivistů a aktivistek, kteří riskují své zdraví, a pozorováním jednoho z pohraničníků. Režisérka nebere diváka na lehkou váhu a někdy ho vede velmi drastickou cestou. Nezapomíná ani na naději, neboť věří, že víra v lepší zítřky je v současném mediálním ekosystému tím nejodvážnějším postojem. Hollandová svým nejnovějším filmem připomíná, že sociálně-politicky angažovaná kinematografie může být cenným nástrojem k odkrývání reality plné násilí a lhostejnosti; cestou k pozornosti, empatii a k přemýšlení. Koneckonců každý – bez ohledu na původ, věk, pohlaví nebo víru – si zaslouží důstojný život.

Diana Dąbrowska (překlad Petr Vlček)