Štěstí

Ženy mají právo na štěstí, tvrdí protagonistka pátého filmu kazašského režiséra Askara Uzabajeva. Ona sama ho má tolik, že ho může prodávat. Bohužel nemá na mysli své duševní rozpoložení, ale kosmetický výrobek schopný mj. zakrýt podlitiny od manželovy nelibosti. A v obzvláště patriarchálně strukturované kazašské společnosti je po takovém krému velká poptávka…

Je s podivem, kolik témat je i na začátku jedenadvacátého století stále tabu. Jedním z nich je i domácí násilí, na jehož následky jen v Kazachstánu zemře každoročně nejméně čtyři sta žen. Taková jsou čísla neoficiálních statistik, žádné oficiální nejsou. V těchto končinách o domácím násilí mlčí společnost i umění. Zákony jeho existenci nijak nereflektují. Dosud tu totiž chybí jakákoli právní opora pro jeho postih, nemluvě už o možnosti případné ochrany oběti.

O to radikálněji sociální drama s klamavě optimistickým názvem působí. Studené tóny vizuální stylizace a sugestivně neutěšené maloměstské scenerie umocňují střízlivě deziluzivní portrét kazašské reality. Při jeho vytváření režisér a scenáristka čerpali i z osobního příběhu producentky filmu, který před několika lety vyplul na povrch. Askar Uzabajev se rozhodl téma otevřít na celospolečenské úrovni a překvapivě přišel se závažným sdělením, jímž je úplná absence ženské solidarity. Smutný příběh ženy, kterou její manžel za mlčenlivého souhlasu dcery, tchyně i snachy fyzicky týrá, ukazuje na dědičnost modelu chování ze strany žen i mužů. Bez viny tu nezůstává nikdo, dokonce ani (symptomaticky) bezejmenná hlavní hrdinka. I ta se vlastní poddajností a prodejem onoho „krémovitého ženského štěstí“ podílí na utemování začarovaného kruhu násilí.

Kamila Dolotina